Proč se vztahy kazí - Blog-články anjelskej pomoci - Anjelská pomoc

Hľadaj
Slecinky.eu
Prejsť na obsah

Hlavná ponuka:

Proč se vztahy kazí

Publikoval v O láske ·
Většina potíží v milostných vztazích má jednu ze dvou následujících příčin:

1. Vztahu se nedaří nebo se rozpadá, protože je porušený zákon rovnováhy.
2. Vztahu se nedaří nebo se rozpadá, protože vzájemný závazek lásky není dost silný a spolehlivý (což znamená, že se v hloubi duše partneři jeden druhému dost nevěnují.)

Podívejme se nejdříve zblízka na první bod. Zákon rovnováhy působí ve všech oblastech vztahu - vzájemné citové i praktické podpoře, projevech lásky, sdílení finančních prostředků, starosti o společnou domácnost i všech dalších. Partneři ke spokojenosti potřebují vyrovnanou celkovou bilanci mezi tím, co dávají, a tím, co dostávají, což ovšem neznamená, že se příjmy a výdaje musí vyvažovat stále stejnými způsoby a každým okamžikem. Jeden z partnerů třeba druhého podporuje víc finančně, zatímco jeho protějšek se víc stará o děti. Nebo jeden víc naslouchá a výměnou se mu dostává více vděku. Někdy si partneři role střídají - jeden buduje kariéru, druhý ho podporuje doma, a pak si to prohodí.

Spletitost různých interakcí ve vztahu přitom nahrává porušování zákona rovnováhy nejrůznějšími způsoby, což vyvolává problémy a nakonec i rozchod. Následující seznam vám dá představu, jak a proč tyto problémy vznikají a jak se jim vyhnout.

Jak se porušuje zákon rovnováhy

1. Jeden z partnerů dlouhodobě dává méně než ten druhý
Pokud dáváte partnerovi permanentně méně, než dostáváte, pochopitelně ho to časem otráví. Důvody pro takové chování bývají dva. Za prvé to může být čisté sobectví. S takovým přístupem ovšem nelze dosáhnout spokojenosti v žádné oblasti života, to by mělo být každému jasné.
Někdy se ovšem stává, že z nějakého důvodu nemůžete dávat víc. Chcete-li v takovém případě vztah zachránit, je třeba vyrovnat disproporci patřičným oceňováním partnera, který pro vás dělá víc, než je ve vašich silách mu vracet. Zákon rovnováhy se tím naplní a šťastnému vztahu by nemělo nic stát v cestě. Pokud se partner ocenění nedočká, s velkou pravděpodobností ho vztah otráví a bude zvažovat jeho konec.

2. Jeden z partnerů dlouhodobě dává více než druhý
Na první pohled není zřejmé, proč by vztahu mělo vadit, že někdo dává víc. Někdo si dokonce může pomyslet, jak pěkné by bylo mít takového partnera a pořád jen dostávat, dostávat a dostávat. Jenže čistý příjem je čirá teorie. Ve skutečnosti to často funguje tak, že se přijímajícímu v podstatě hromadí břemeno dluhu. Každé přijímání má svou mez, za kterou se člověk cítí nesvůj. Buď v něm začne hlodat pocit viny za to, že nevrací, nebo mu prostě přestane být příjemná pozice bezmocného dítěte.
Vidíte, jaké síly se dávají do pohybu? A je jedno, jak moc se přitom partneři mají rádi. Žena, která by se pro svého muže z lásky rozkrájela (například tím, že mu dává peníze a o všechno se mu stará), se často místo vděku dočká hněvu, protože muž si připadá bezmocný a pod pantoflem. A pokud žena nepochopí, jaké síly mezi nimi působí, sama si připadá jako nedoceněná oběť. Přílišná péče bývá ústředním tématem všech spoluzávislých vztahů.

3. Jeden z partnerů je příliš submisivní se sklony k sebeobětování
Pokud vztah končí tím, že odchází muž, bývá podle mé zkušenosti v devadesáti procentech případů žena velmi submisivní. Proč je to tak? Proč muži opouštějí poslušné přítelkyně či manželky, které se pro ně obětují a u kterých si vždy mohou prosadit svou? Protože muží mají submisivní ženy rádi pouze teoreticky, popřípadě jako součást erotických fantazií. Ve skutečném životě se s někým bez vlastního názoru, s někým, kdo udělá všechno, co mu poručí, začnou strašně rychle nudit. A žena je s odevzdaným mužem hotova ještě dřív.
Submisivní člověk zadržuje své názory a životní energii, čímž ve vztahu drasticky snižuje možnosti vzájemných výměn. A nejen to. Potlačená energie totiž musí někudy ven, což se obvykle děje ve formě nepřímné agrese, například malé zlomyslné sabotáže nebo nemoci, kterou v dominantním partnerovi vyvolává pocit viny.
Bohužel znovu přišlo do módy tvrzení, podle kterého by větší submisivnost žen mohla snížit rozvodovost. Ve skutečnosti je přílišná submisivnost sama o sobě častým důvodem rozchodů.

4. Jeden z partnerů je příliš dominantní a přehlíží potřeby svého protějšku
Nejste náhodou jedním z těch lidí, kteří vědí, co chtějí, a nestydí se o to požádat? Já jsem a musela jsem si prožít své, abych pochopila, že od partnera nemohu očekávat totéž. Jak už jsem se zmiňovala dříve, lidé se vzájemně přitahují díky tomu, čím se liší, takže přirozeně často dochází k tomu, že se dominantní, umíněná bytost ocitne ve vztahu s pohodovým, klidným protějškem. Pohodový člověk nemívá tak vyhraněná přání, proto se snadněji přizpůsobuje potřebám umíněnějšího partnera.
Zvenku to může vypadat jako ideální uspořádání, dlouhodobě se to ovšem často obrací proti oběma zúčastněným. Ještě nedávno zdánlivě zcela spokojený partner si najednou začne stěžovat, že musí celá léta pořád chodit na dlouhé výlety, které ho vůbec nebaví. Jindy zase třeba z ženy náhle vypadne, že se jí partner při milování neustále dotýká na místech, kde to nemá ráda. Pokud se nerovnováha vychýlí příliš, postižený partner se může stáhnout do sebe, nebo také rovnou ukončí vztah.
Dá se tomu předejít jediným způsobem: Dominantní partner se musí neustále ujišťovat, že jeho protějšek dostává, co potřebuje. Pokud zrovna vy máte silnější vůli, budete se muset pořád ptát: "Je to takhle v pohodě? Určitě nechceš dělat něco jiného? Říkej mi, prosím tě, co chceš." Zpočátku vám to bude asi připadat dost nucené, jenže je to opravdu jediná cesta, jak se dominantní partner může postarat o to, aby neporušoval zákon rovnováhy.

5. Jeden nebo oba partneři neumějí odpouštět
Velký pozor na uplatňování zákona rovnováhy je třeba dávat tehdy, kdy vás partner nějak zraní nebo vám provede něco nepěkného. V první řadě ničemu nepomůžete starozákonním stylem "oko za oko, zub za zub". Tím se jen rychle dostanete na tobogan, na němž se schválnosti z obou stran stupňují, a láska rychle odchází. Nedokážete-li partnerovi odpustit přemrštěnou reakci v zápalu sporu a trestáte ho hněvem nebo několikadenním ledovým tichem, můžete si myslet, že spravedlivě naplňujete zákon rovnováhy, nezískáváte ale nic.
Ublíží-li jeden partner druhému, je nejlepší naplnit rovnováhu omluvou, dárkem či podle situace jinou vhodnou kompenzací "provinilé" strany. Pak si mohou být zase oba kvit a nehrozí, že je každou chvíli bude ze zálohy přepadat minulost. Způsobem, který vede ke štěstí a nikoli k dalším trablům, spolehlivě naplňují zákon rovnováhy jen omluva, kompenzace a odpuštění.

6. Jeden z partnerů odpouští až příliš
Těžko se tomu věří, ale pokud má někdo sklony nad vším mávnout rukou, vztah je v ohrožení. Mnozí lidé na cestě za duchovním růstem se domnívají, že zlobit se není "správné" a že vnitřního míru se dá dosáhnout jedině odpuštěním. V podstatě to není špatná myšlenka, kdyby ovšem nebylo zákona rovnováhy. Když vás manžel například v zápalu sporu nějak nelichotivě nazve nebo jinak raní či zanedbává svůj díl péče o děti, nijak dobře mu neposloužíte, když mu prostě odpustíte. Vezmete mu tím totiž možnost nějak svou vinu kompenzovat, takže místo aby se jí jednou provždy zbavil, v hloubi duše v něm narůstá.
Chová-li se potom jeden z partnerů často neurvale nebo nefér a ten druhý se nikdy nerozzlobí ani nepožaduje kompenzaci, začnou se jeden druhému rychle vzdalovat. Zdánlivě "smířlivou" stranu to časem bude tajně víc a víc štvát, zatímco provinilá strana se bude snažit ze vztahu rychle zmizet a najít si partnera, se kterým bude moci začít s čistým štítem.
Aby se co nejvýhodněji naplnil zákon rovnováhy, musí oba partneři vždy trvat na kompenzaci, a pak teprve něco špatného prominout. Podíváme-li se na věc v tomto světle, jasně vidíme, že pokud se na partnera oprávněně rozzlobíme, dáváme mu tím příležitost smazat vinu. Větší roztržka se totiž dá doopravdy uzavřít až poté, kdy oba partneři vyrovnají hladiny energie.

7. Jeden z partnerů dostává méně, ale nežádá víc
Ženy si mi často stěžují, že jim partner moc nedává, že je dost nemiluje, ale zároveň si odmítají o něco říkat. Místo toho dělají to, co ženy dělají už celá staletí - trucují, tiše vzdorují a nejčastěji prostě přestanou dávat najevo vlastní city v naději, že si jejich protějšek všimne jistého nepoměru a začne jim něco vracet. Po staletí jsme ovšem také svědky toho, že tato strategie nefunguje. Proč tomu tak je, si povíme v kapitole o mužské a ženské energii.
V podstatě platí, že ten, kdo dostává méně, ať je to muž či žena, je si sám zodpovědný za to, aby se přihlásil, upozornil partnera na situaci a trval na naplňování zákona rovnováhy. Pokud to udělá dostatečně jemně a bez zbytečné kritiky, často se dočká zázraku.

8. Jeden z partnerů chce pořád víc
Možnosti každého vztahu jsou bohužel omezené tím, kdo chce dávat méně. Je úplně jedno, kolik požadujete, nezáleží na tom, kolik sami dáváte v naději, že se vám něco vrátí, můžete projevovat mnoho trpělivosti a lásky - nechce-li dát partner víc, neuděláte s tím nic.
To si musí uvědomit především ti, kdo mají sklony ke spoluzávislým vztahům, v nichž trpí s naprosto nevhodnými partnery. Naplnit zákon rovnováhy v takovém případě znamená v první řadě zjistit, co vám je partner ochoten dávat dobrovolně. Pokud vám to nestačí, je třeba jemně požádat o víc. Pokud v odpověď zazní "ne", musíte zvážit, jestli s tím dokážete žít, aniž byste v sobě živili nespokojenost, nebo jestli se raději chcete poohlédnout po novém, štědřejším partnerovi.
Žádat o víc má smysl jedině tehdy, pokud partner sám chce víc dávat a pokud tomu, kdo žádá, stačí to, co může dostat. Dojde-li nakonec k vyvážení, oba partneři postupně zjistí, že mohou dávat i brát stále víc a víc, což pro oba bývá velmi uspokojivé.

9. Jeden z partnerů je příliš nezávislý
Na nezávislosti jako takové není nic špatného - ve vztahu však může vyvolat silnou nerovnováhu. Nezávislý partner nepotřebuje tolik podpory ani citů, což v důsledku vede k tomu, že svému protějšku v podstatě brání, aby mu je projevoval. V teorii to opět vypadá, že mít partnera, který toho moc nechce, je vlastně docela fajn. Ve skutečnosti vás to ovšem připravuje o to, co je na láskyplném vztahu vůbec nejlepší, totiž dělat svého partnera šťastným. Je-li váš partner šťastný i bez vás, moc toho na vás nezbývá, leda tak odejít. Ženy i muži, kteří opakovaně dávají svým partnerům najevo, že "je ve skutečnosti nijak nepotřebují", se nesmějí divit, když jednoho dne zjistí, že si jejich protějšek našel někoho, kdo ho doopravdy potřebuje.
To samozřejmě neznamená, že šťastní a nezávislí lidé nemohou mít smysluplný vztah. Měli by si ale dávat velký pozor na to, aby neustále dávali svému partnerovi najevo, že oceňují vše, co je jim schopen dát. Dostojí tak zákonu rovnováhy a vztah jim pokvete.

10. Partneři si navzájem dávají stále méně a méně
Dáváte-li si stále více a více, míříte spirálou ke hvězdám. Dáváte-li si stále méně a méně, míříte spirálou ke všeobecné nespokojenosti. Ve většině běžných partnerských vztahů bohužel platí druhý případ. Odtud také pramení rostoucí zklamání, které s postupem času zažívá tolik párů. Protože však stále méně dávají oba, neporušují zákon rovnováhy, takže vztah zůstává stabilní, přestože ani jednoho neuspokojuje.
Nedá se to ovšem vyřešit tím, že by jeden z partnerů najednou z ničeho nic začal dávat více. To by ze známých důvodů mohlo vztah jedině ohrozit. Daleko prospěšnější je v takovém případě společně si sednout a otevřeně si promluvit o tom, jak vyprchává láska i vzájemná podpora, a společně se domluvit, jak si začít zase dávat více navzájem. Zpočátku to bude trochu nucené, je to však jediná cesta, jak zastavit pomalé odumírání vztahu, které jinak bude spolehlivě pokračovat.

11. Oba partneři si dávají přesně tolik, kolik dostávají
Vztah, ve kterém si partneři dávají navzájem přesně tolik, kolik dostávají, bývá stabilní, avšak nepříliš dynamický a téměř jistě dost nudný.
K nejlepším výsledkům vede zákon rovnováhy tehdy, dává-li každý z partnerů tu a tam o trochu víc.
Má-li vztah vzkvétat, musí mít oba partneři zájem na vnitřním růstu k lásce a ke štěstí. Jedině tak se mohou navzájem překvapovat a inspirovat stále něčím novým. S každým novým kouskem vnitřní spokojenosti, který v sobě objevíte, najdete vždy něco nového i pro svého partnera, každý krok vpřed, který učiní váš protějšek ve svém vnitřním růstu, vám dodá novou jiskru radosti z každodenního života.

* * *

- z knihy Vaše spřízněná duše, Tara Springett



Žiadne komentáre


Návrat na obsah | Návrat do hlavnej ponuky