Většině z toho, čemu věříme, nás naučili - Blog-články anjelskej pomoci - Anjelská pomoc

Hľadaj
Slecinky.eu
Prejsť na obsah

Hlavná ponuka:

Většině z toho, čemu věříme, nás naučili

Publikoval v Poučné ·
Ať už je naše víra pravdou nebo lží,
vždy povede k odpovídajícím výsledkům.

- Paracelsus

O téměř všech věcech máme jasnou představu. Myslíme si, že víme, kdo jsme i jak fungujeme. Myslíme si, že víme, jak na nás bude reagovat naše okolí. Myslíme si, že víme, jak bude vypadat naše životní cesta a které věci nás v životě učiní šťastnými. Myslíme si, že víme, jak můžeme dosáhnout úspěchu, i to, jak se máme chovat. Máme jasnou představu o tom, kdo jsou naši nepřátelé, a myslíme si, že se musíme prosadit v konkurenci.

Věříme, že existuje Bůh, nebo jsme přesvědčeni o tom, že žádný Bůh existovat nemůže. Věříme tomu, že můžeme být šťastní, nebo jsme přesvědčeni o tom, že to nemůže vyjít. Buď věříme, že jsme dětmi štěstěny, nebo že máme pořád jen smůlu.
Zajímavé na tom je, že téměř všechno, čemu věříme, nemusí být naše vlastní myšlenky.

Ve skutečnosti jsou to často věci, kterým věřili naši rodiče, prarodiče, sourozenci, strýcové a tety, naši učitelé, přátelé a známí. Může to být i víra našeho pana faráře a lidí z okruhu církve, přesvědčení učitelek ze školky a ze školy, profesorů z univerzity, nebo i názory z televize, reklamy, časopisů... Jsou to jejich názory a předsudky, jejich rady, varování a představy o morálce.
Každý, kdo v našem životě sehrál nějakou důležitou roli, má podíl na tom, čemu věříme.

Kdysi dávno, v době, kdy jsme přišli na svět, a samozřejmě ještě dlouho předtím, než jsme vůbec začali myslet, nás ostatní učili, kdo jsme a jak se máme v jejich světě chovat. Jen málo z toho, jací dnes jsme, jsme si vybrali sami. Ani své jméno. Nikdy, když se v našem životě rozhodovalo o něčem důležitém, jsme nemohli vědomě zasáhnout. Nevybrali jsme si sami svou víru, školu ani způsob, jakým se oblékáme, nebo prostředí, v němž se pohybujeme. Nerozhodovali jsme o tom, jaká bude naše mateřština nebo jakého vzdělání dosáhneme. Naučili nás, co je správné a nesprávné, dobré a špatné, pěkné a škaredé, a jaké morální zásady musíme převzít.
Den za dnem nám ukazovali, říkali a předváděli, jak máme žít a jaké způsoby chování jsou vhodné a žádoucí. Poučili nás, jak má fungovat naše sexualita, jakým způsobem se "řádně" vydělávají peníze a které věci jsou pro nás ty správné.
Směli jsme pochopitelně věřit jen tomu, čemu věřili naši rodiče a příbuzní. Vše ostatní bylo hodno odsouzení. A my jsme to vnímali také tak. Odsuzovali jsme úplně stejně, protože nám to zajišťovalo, že si udržíme místo v našem společenství. Naši rodiče si vyvinuli vlastní strategii přežití, a protože byli očividně úspěšní, začali jsme tuto strategii také přebírat.
Velmi brzy jsme se naučili hodnotit a odsuzovat. To, co dnes odsuzujeme, se nejspíš zakládá na morálce a představách o světě, které měli naši rodiče, známí a přátelé. To, podle čeho se ještě dnes chováme, jsou z velké části jejich přesvědčení a představy.
Od prvního dne života nám byla stanovena pravidla. Pokud jsme se jich drželi, byli jsme odměněni. Pokud jsme se proti nim postavili, byli jsme potrestáni. A my jsme pochopitelně chtěli být odměňováni, a tak jsme dělali vše pro to, abychom se udrželi v daných mezích.
A podle stejných pravidel jsme zcela přirozeně posuzovali druhé lidi a odsuzovali je, když tato pravidla porušili. Nic z toho jsme nezpochybňovali. Přijali jsme to za svou vlastní pravdu.
Dále jsme si zdokonalovali obraz světa, který vůbec nebyl náš.

Přijali jsme ho za vlastní do takové míry, že jsme se postupně stali někým úplně jiným.Přizpůsobili jsme se tomu, co se od nás očekávalo, předstírali jsme, že jsme přesně takoví. A za to jsme zaplatili - dnes nevíme, kdo vlastně jsme. Zatlačili jsme to tak hluboko, že už ani nevíme, že jsme kdysi žili zcela jiný život.
Teď to možná zní dramatičtěji, než jak tomu ve většině případů bylo. Často to probíhalo úplně jednoduše, protože jsme prostě důvěřovali svým rodičům. Byli naším vzorem a my jsme chtěli být takoví jako oni. Bylo to pro nás naprosto přirozené. Náš rozum převzal jejich prožitky jako jedinou, absolutní pravdu. Jako naši jedinou, absolutní pravdu.
Když jsme se chovali "způsobně" a přebírali představy druhých, byli jsme "milováni". Když jsme se ale pokoušeli jít svou vlastní cestou, nebo se snažili alespoň zjistit, jaká naše vlastní cesta mohla být, byli jsme potrestáni - láska nám byla odebrána. Neměli jsme tedy žádnou jinou volbu než se přizpůsobit. Postupně jsme si na to dokonce tak zvykli, že se všechny tyto myšlenky a představy, které nám byly vštěpovány, staly našimi vlastními.
Ještě dnes jsme tak plni představ druhých lidí, že vůbec nevíme, které představy byly opravdu naše. Natolik jsme je převzali za své, že ještě dnes sami sebe trestáme za to, když ,,šlápneme vedle", nebo když se pokoušíme najít svou vlastní cestu. Trestáme se úplně stejně, jako nás trestali naši rodiče. Považujeme se za špatné, méněcenné, neslušné, nevychované nebo směšné.
STRACH ZE ŠTĚSTÍ
Hluboko v sobě máme dokonce strach dělat věci, které by se do tohoto naučeného konceptu našich rodičů, prarodičů, přátel a známých nehodily. Máme strach vstoupit na neprobádanou půdu. Ponecháváme si raději pocity z dětství, než abychom se odvážili podniknout něco nového. Kupodivu ani tehdy, když jsme hluboce nespokojeni, netroufáme si svůj život nově nasměrovat.
Máme tak velký strach, že budeme vyloučeni, že raději stále potlačujeme svou přirozenost a jdeme dál cestou, která je nám cizí. Cestou, kterou určili jiní lidé. Je zapotřebí opravdu hodně odvahy, abychom uvěřili něčemu, co je jiné a pro nás nové... hlavně pokud ucítíme, že by tam na nás mohla čekat pravda, láska a štěstí.
V každém z nás jsou ukryty myšlenky jako "Úspěch si musíme zasloužit. Úspěch má jen ten, kdo tvrdě pracuje. Bez práce nejsou koláče. Peníze jsou špinavé. Muži jsou nebezpeční. Opravdová láska neexistuje. O sexu se nemluví. Kdo miluje, bývá zrazen." Určitě tě napadne ještě spousta jiných vět, které řídí tvůj život.
Ke všem těmto větám můžeme přidat ještě všechny ty, které vyjadřují, co si myslíme sami o sobě, jako například "Nikdy to neudělám správně. Nikdy nebudu mít peníze. Vždycky selžu. Nejsem vůbec krásná. To si nezasloužím. Stejně neumím nic zařídit. Nevěřím, že z toho něco bude. Ostatní jsou o hodně lepší, chytřejší, rychlejší..." Myslíme-li si podobné věci, měli bychom se začít ptát, kdo nám je vštěpoval tak dúkladně, až jsme je převzali za vlastní.
Je důležité, abychom našli konkrétní osoby, které stály u zrodu našich přesvědčení, protože proti všemu, co leží mimo naše přesvědčení, stále nevědomě bojujeme.
Pokud v hloubi duše věříme tomu, že si nezasloužíme, aby se nám splnila naše přání, budeme pokaždé zklamáni. I když si sebevíc přejeme něco jiného.
Když si však uvědomíme, že ne všechny myšlenky, které máme, jsou opravdu naše, můžeme konečně vzít život do svých rukou. Přitom nehraje vůbec žádnou roli, kolik je nám let nebo jak dlouho něčemu věříme. S touto hrou myšlenek můžeme kdykoliv přestat a můžeme dát životu nový směr.
Je velice užitečné si tyto staré myšlenkové vzorce sepsat. Každá myšlenka je čistá energie, která se zhmotňuje. Na své cestě si hledá stejně kmitající energii, tedy takovou, která je v rezonanci s našimi myšlenkami. Silou svých myšlenek si přitáhneme do života přesně to, co si o sobě myslíme. Nezávisle na tom, jestli jde o naše vědomé nebo nevědomé myšlenky.
V našem světě se může uskutečnit jen to, čemu věříme.

Pochyby nejsou v podstatě nic jiného než něco, čemu věříme. Věříme jim dokonce tak silně, že se ani nedivíme, když se splní. Když si myslíme například "To nezvládnu. To neumím. Nikdy to nikam nedotáhnu. Nikdy nebudu šťastný/á...", tak přesně tohle se nám splní.
Je to stejné, jako bychom nesli na těle ceduli s nápisem: Prosím, jednej se mnou špatně. Ihned se nám v životě objeví lidé, kteří nám tyto myšlenky potvrdí.

Ve vnějším světě se projevuje všechno to, co si myslíme, co cítíme a čemu věříme.

To, co rádi nazýváme osudem, vzniká nejdříve v nášem nitru. V našich myšlenkových obrazech a vzorcích jednání. Aniž bychom to věděli, určujeme si svůj život zevnitř ze svého nitra, a stále hledáme ve vnějším světě události, které by nám tyto vnitřní obrazy potvrdily. Pokud se zabýváme negativními věcmi a setrváváme delší dobu v takových pocitech nebo se k nim neustále vracíme, přebírá naše vědomí tyto vibrační energie a prožívá je navenek jako bloky a negativní události.
Pokud však myslíme pozitivně a prožíváme-li hluboko v sobě pozitivní emoce, vyjevují se navenek jako vstřícnost a přátelství. Naše okolí přebírá tuto pozitivní vibrační energii a přetváří ji na štěstí a hojnost.

Je to vždy jen otázka přitažlivých sil.
A tyto přitažlivé síly můžeme ovlivnit.


Ale jak poznáme, jestli to, co si myslíme, jsou opravdu naše vlastní myšlenky? Jde to jen tehdy, když na chvíli odložíme všechno to, co jsme žili doposud. Všechno, co ti bylo dosud vštěpováno, odsuň načas stranou - neboť mnohé z toho, čemu dnes věříš, není třeba vůbec to, co si skutečně myslíš. Proč tedy nezkusit oprostit se od této víry, která možná vůbec není naše, a zjistit, co všechno bychom mohli v životě uskutečnit, kdybychom opustili vyjeté koleje a dali se novou cestou?

Záleží jenom na nás. Místo toho, abychom pochybovali nebo hodnotili, můžeme zpochybnit naše pochyby. To chce však odvahu. Možná to nahání strach. Ale jen do té doby, než přijdou první úspěchy. V životě můžeme dosáhnout všeho. Můžeme si přitáhnout neúspěch a chaos, nebo úspěch a skvělý pořádek. Zaleží jen na tom, čemu věříme.
Jsi doopravdy přesvědčený, že máš právo na štěstí?
  • Náš život je směsicí našich představ, názorů a přesvědčení.
  • Za pravdivé považujeme to, čemu věříme.
  • Naše přesvědčení se realizují během celého života. Rok za rokem, každý měsíc, každou minutu. Dokonce každou sekundu.
  • Přitahujeme si do života to, čemu věříme. Je pouze otázkou, čemu věříme.
  • Je pro nás naše víra konstruktivní nebo destruktivní?
  • Naše víra rozhoduje o úspěchu a porážce, o zdraví a radosti, o bohatství a chudobě. Naše víra rozhoduje o našem štěstí.
  • Když si myslíme, že je těžké dosáhnout štěstí, nebo si ho alespoň krátce udržet, pokud jsme přesvědčeni, že šťastní budeme jen tehdy, když se budeme úporně snažit, nebo jsme-li snad toho názoru, že nemáme právo být šťastní, protože jsme v životě provedli spoustu špatných věcí, potom se právě toto zrealizuje.
  • Jestli mi nevěříš, podívej se na svůj život. Čemu věříš? A jak se tvůj život doteď odvíjel?
Štěstí je... vzít život do vlastních rukou.

* * *

- z knihy Jednoduše buďte šťastní, Pierre Franckh



Žiadne komentáre


Návrat na obsah | Návrat do hlavnej ponuky