Dokud se nenasytíš zevnitř… nezhubneš. - Blog-články anjelskej pomoci - Anjelská pomoc

Mám rád medvědy. Majestátní strážci lesa. I jejich zimní spánek je mi sympatický. Uzavřou se do temné sluje k tiché meditaci. Ale i přes všechnu lásku k medvědům se mi podařil přes zimu husarský kousek.

Zatímco medvěd přes zimu ztratí podstatnou část svoji váhy, mne se podařil opak. Nějak jsem přes zimu ztučněl. Babička by mi řekla, ze konečně vypadám dobře a což o to, měla by pravdu, leč na letní běhání po lesích se synkem na ramenou to úplně není.

Takže i mne, stejně jako medvěda přes zimu, čeká lehké odtučňovací období, abych mohl zase jak kamzík hopsat po skalách. Mám takovou teorii, čistě vůli a silou se hubne hrozně blbě. Podle průzkumu se to prý dlouhodobě podaří jen 5% lidí. Ostatní čeká narůstající frustrace a legendární jojo efekt.

Samo tělo to bez naší podpory většinou nezvládne. Je potřeba zapojit i hlavu. A to chytře. Důvodů, proč se lidem nedaří zhubnout, je celá řada. Já bych si rád vypůjčil jeden, který vnímám jako obzvláště důležitý.

Pokud se nedokážeme duševně/emočně/mentálně sytit zevnitř, vzniká a roste v našem nitru jakási emocionální díra plná bolesti. Tu se pak snažíme nasytit zvenčí. Někdo volí alkohol, drogy, sport nebo sex … no a někdo jídlo.

Staré dobré jídlo. Vždy k dispozici. Uklidňuje, chutná a naplňuje (doslova i symbolicky).

A teď si představte, ze někdo má v sobě podobnou emocionální díru a jediný způsob k jejímu zaplnění, který zná a používá, je jídlo a najednou se rozhodne přestat tuhle díru plnit. Jak na to jeho podvědomí a tělo zareaguje?

Určitě mu nebude tleskat, ale naopak mu bude v jeho “šílené” snaze bránit – tuk ukládat a nepálit. Krásný vnitřní konflikt je na světě a nejde vyřešit vůli nebo silou. Nejde to zlomit přes koleno a jednoduše to vydržet, nejíst nebo dodržovat další dietní plán.

Dokud se dotyčný neobrátí sám do sebe a nezjistí, jakou emocionální díru v sobě nosí a proč se ji v sobě nosí ještě teď a tady, budou jeho hubnoucí pokusy … jen … pokusy. Ona obecně schopnost sytit sám sebe zevnitř je v dnešním světě pro většinu z nás pořádná výzva.

Doma, ve škole, mezi přáteli … všude tam jsme se učili, že sytit se zvenčí je lepší než sytit se zevnitř. Jeden z důvodů je poslušnost. Člověk, který se umí a dokáže sytit zevnitř umí být také zdravě neposlušný.

Umí říct zdravé ne (i ano) a je sebe-vědomý a svobodný. Tedy mnohem hůře manipulovatelný a ovladatelný.

Co to vlastně je sycení zvenku a zevnitř?

Napadají mne 2 příklady, kde to lze krásně vidět.

1) Uznání/ocenění – pokud se umím oceňovat sám (tedy sytit se zevnitř), vnímám dobře svou hodnotu i úspěchy a jsem to hlavně já, kdo svou hodnotu určuje. Jsem na okolí více nezávislý.

Pokud se ovšem takto sytit neumím, potřebuji se sytit zvenku – potřebuju slyšet, vidět a zažívat, že moje okolí mne cení a uznává, že ve mně vidí hodnotu. Jsem tedy pak na svém okolí závislý, manipulovatelný. Tak trochu jsem ustrnul v roli dítěte, které po rodičích bytostné uznání chce. No ale hlavně nikdy nebudu cítit svou skutečnou hodnotu. Tu přece určuje moje okolí, že?

Navíc pokud potřebuji zvenčí sytit uznáním, znamená to, že ve skrytu duše věřím, že sám si ho ještě nezasloužím. Ještě nejsem dost dobrý.

2) Další je láska – pokud se mám rád, nebo se dokonce miluju a přijímám, vyhrál jsem životní jackpot. Jsem jako zářící hvězda pro sebe i okolí.

Jenže pokud sám sebe nemiluji a neplním se láskou zevnitř, potřebuji opakovaný důkaz, že mne miluje a přijímá někdo jiný. + Zde platí vše, co bylo napsáno u předešlého bodu.

A ještě je tady jeden krásný paradox, mnoho lidí začalo přirozeně hubnout, až když dokázali přijmout svoje tělo teď a tady, přesně takové jaké je teď – i se všemi kily navíc.

Po tomhle přijetí došlo u mnohých k odjetí pěkné řádky tučných kil. Tak to funguje. Dokud budu nenávidět svoje “tlusté tělo”, velmi obtížně budu mít jiné (štíhlé, krásné, “dokonalé”).

No a teď se dostáváme k jídlu a hubnutí – pokud v obou zmíněných případech nebudu mít dostatečný pocit, že mě někdo jiný dokonale plní oceňěním nebo láskou, budu v sobě pořád mít výše zmíněnou díru …. a tu budu doplňovat jídlem.

A nebude se mi to dařit, protože emocionální díru mohu zaplnit trvale jen zevnitř, nikdy ne zvenčí.

A dokud toto v sobě neodhalím a nezačnu zpracovávat a řešit, žádný dietní plán ani běhání mě nespasí. Protože, co zhubnu v březnu a v dubnu, v září a listopadu naberu zpátky. A začarovaný kruh se rozjede naplno.

Na co také nechci zapomenout, je fakt, že si nestačí říct – jojo chybí mi láska, proto mám kila navíc a čekat, že se ledy nějak zásadně pohnou. Je třeba jít hlouběji. Hlouběji a konkrétněji do sebe. Tam příčinu uvidět celou a v celé její plnosti a kráse.

Ale na tohle už je každý článek krátký. Tady je potřeba se pustit do práce osobně – pokud chcete se mnou, napište/zavolejte. Jízda po povrchu nikdy nepřinese hluboké změny a trvalé výsledky.

info:https://ales-vavrinec.cz