Výchova bez křiku? - Blog-články anjelskej pomoci - Anjelská pomoc

Hľadaj
Prejsť na obsah

Hlavná ponuka:

Výchova bez křiku?

Publikoval v O láske ·
Výchova bez křiku? Zkuste to jako matky Eskymačky! Co dělají jinak?
Inuitské matky dokážou ovládnout hněv
Eskymačky, nebo lépe řečeno Inuitky (Inuité jsou skupina domorodých obyvatel severní části Ameriky, tedy Aljašky, Kanady a Grónska a severovýchodní Asie), umí skvěle ovládat vztek svých dětí a taky dokážou jednat s dětmi, aniž by na ně zvyšovaly hlas. Jaké fígly používají?
Nepatřím zrovna mezi klidné matky a někdy se za to docela stydím, že nedokážu ovládnout svoji naštvanost a na děti zvýším hlas. No, nikdo nejsme dokonalá máma, že? Ovšem existují matky, které na svoje děti při výchově nekřičí nikdy. A opravdu jim to jde. Matky Inuitky téměř nikdy neztratí nervy a vždycky se dovedou ovládat. Jak to jen dělají? Co jim v tom pomáhá?

Už v 60. letech učinila jedna harvardská postgraduální studentka důležitý objev o povaze lidského hněvu. Napsala pojednání o tom, jak inuitští rodiče učí své děti ovládat hněv. A taky ten svůj. Ještě dávno předtím zkoumala zvyky inuitských matek antropoložka Jeanne Briggs. Ta tenkrát zjistila, že tamní mámy nikdy neztratily trpělivost, i když se děti vztekaly nebo neposlouchaly. Vždycky naopak byly klidné bez sebemenšího podráždění a projevů frustrace. Byly to ony, které učily děti, aby dokázaly ovládat svoje pocity.

Co ve výchově podle nich pomáhá?

Efektivní disciplína – žádné hubování a křičení

Inuitský styl výchovy se zakládá na pozitivním přístupu. Učí tedy své děti, aby dělaly to, co se od nich očekává, místo toho, aby je kritizovali za to, co neudělaly. Žádné hubování, žádné „tady budeš stát“. Tradiční výchova inuitských matek je něžná a hubování, nadávání a křičení považují za naprosto nevhodné. Když podle nich zvyšujeme hlas, ničemu nepomůžeme, docílíme akorát toho, že nám stoupne tlak. Povinností matek je přijít na to, proč jsou děti naštvané. Když na dítě zakřičíte „běž do svého pokoje!“, učíte ho tím, aby uteklo – a taky aby bylo naštvané i ono. Učíte tím děti jednou také křičet.

Vyprávění příběhů jako základ efektivní výchovy bez křiku
Pediatr Robert Sege, mluvčí Americké pediatrické společnosti, říká, že inuitské matky mluví s dětmi na úrovni jejich věku a hlavně používají příběhy na podporu toho, co chtějí, aby děti udělaly. Není nutné vnášet strach a bolest do vztahu mezi rodiči a dětmi. K ukáznění dětí používají eskymácké matky vyprávění – a nejde o pohádky, jde o ústní příběhy předávané z generace na generaci určené k tvarování chování dětí. A některé příběhy jsou i děsivé. Chtějí například, aby se dítě drželo dál od oceánu, aby se neutopilo. Místo toho, aby na ně zakřičely "nechoď blízko k vodě", začnou vyprávět o tom, co žije ve vodě. „Je to mořská potvora, která má na zádech obrovský vak určený pro malé děti. Když se k vodě přiblížíš, příšera tě strčí do vaku.“ Pak už prý žádný křik není potřeba.

Nejsou ty příběhy až moc děsivé?
Možná si kladete otázku, jestli takové příběhy nejsou až moc strašidelné a nezanechávají v dětech negativní stopy. Ale i podle psychologů není potřeba panikařit. Ústní vyprávění je známé jako obecný princip a po staletí je to klíčový způsob, jak rodiče učí děti o hodnotách a způsobu chování. A co si budeme povídat, spousta dnešních rodičů tohle ústní vyprávění bohužel vyměnila za obrazovku tabletu nebo televize. Psycholog Robert Sege tvrdí, že i když jsou podobné příběhy možná temnější (viz pohádky bratří Grimmů), nepovažuje je za škodlivé. Pokud formu vyprávění používají tyto kultury po staletí, zřejmě fungují. Navíc příběhy s trochou nebezpečí děti přitahují jako magnety. A napětí s hravou komunikací pro ně může být zábava. Jen pozor v případě citlivějších dětí.


Záchvat vzteku – žádný trest

Inuitské matky jednají s chladnou hlavou i v případě, že se děti začnou vztekat nebo chovat nevhodně. Nepřijde žádný trest, natož facka. Místo toho eskymácké matky dítě uklidní a pak v klidné chvíli začnou „hrát divadlo". Pointa spočívá v tom, že dají dítěti zkušenosti, které jej povedou k rozvinutí racionálního myšlení. Stručně řečeno: matka zahraje to, co se stalo, když dítě zlobilo, včetně skutečných důsledků tohoto nevhodného chování. Matka by měla mít vždy zábavný tón v hlase a vždy by měla začít otázkou, která dítě láká, aby se chovalo špatně. Pak matka pokračuje v zdůrazňování následků tím, že pokládá navazující otázky. „Divadelní dramatické představení“ matka opakuje tak dlouho, dokud dítě nepřestane s nevhodným chováním.




Žiadne komentáre


Návrat na obsah | Návrat do hlavnej ponuky