Vnímejte své pocity - Blog-články anjelskej pomoci - Anjelská pomoc

Hľadaj
Prejsť na obsah

Hlavná ponuka:

Vnímejte své pocity

Publikoval v Práca na sebe ·
Jako spoluzávislí často ztrácíme spojení s citovou částí svého já. Někdy se citově uzavíráme, abychom nebyli rozdrceni. Citová zranitelnost je nebezpečná. Jsme neustále zraňováni a nikoho to nezajímá. Je lepší odejít. Trpíme, a proto se bráníme.

Někdy se citově uzavíráme před některými lidmi - před těmi, o kterých si myslíme, že by nám mohli ublížit. Nevěříme jim, a proto v jejich přítomnosti skrýváme své city.

Někdy jsme nuceni své city skrývat. Rodiny, které trpí alkoholismem a jinými poruchami, odmítají citovou upřímnost a občas se zdá, že vyžadují neupřímnost. Vzpomeňte si, jak jste se pokoušeli vysvětlit opilci, že se vám nelíbí, že vám rozbil auto, pokazil oslavu narozenin nebo pozvracel postel. Naše pocity mohou vyvolat nepříjemné reakce druhých lidí. Vyjadřování našich pocitů může být nebezpečné našemu zdraví, neboť to narušuje rovnováhu rodiny.



Dokonce i rodiny, které netrpí alkoholismem, odmítají emoce. Můžeme slyšet následující rady: "Tak by ses neměl cítit. Není to vhodné. Snaž se necítit vůbec nic." Brzy si začneme myslet, že na našich pocitech nezáleží, že jsou jaksi špatné. Nikdo si našich pocitů nevšímá, a proto si jich přestaneme všímat i my.

Občas se nám může zdát snazší necítit vůbec nic. Máme tolik zodpovědnosti, protože přijímáme zodpovědnost za druhé. Musíme udělat, co je nutné. Proč se ještě zabývat vlastními pocity? Co bychom tím změnili?




Někdy se snažíme své pocity potlačit, protože z nich máme strach. Přiznat, co skutečně cítíme, by od nás vyžadovalo nějaké rozhodnutí - tedy akci nebo změnu. Postavilo by nás to tváří v tvář skutečnosti. Uvědomili bychom si, co si myslíme, co potřebujeme a co chceme udělat. A na to ještě nejsme připraveni.




Spoluzávislí jsou potlačení a deprimovaní. Mnoho z nás rychle pozná, jak se druhý cítí, proč se tak cítí, jak dlouho se tak cítí a co pravděpodobně udělá. Mnoho z nás se zabývá pocity druhých. Snažíme se jejich pocity zlepšit. Snažíme se jejich pocity ovládat. Nechceme druhé zranit, nechceme je rozrušit, nechceme je urazit. Cítíme se velmi zodpovědní za jejich pocity. A přitom neznáme pocity své. A když je náhodou známe, nevíme, jak je zlepšit. Mnozí z nás na sebe nikdy nevzali zodpovědnost za své emoční já.




Pocity nejsou alfou a omegou našeho života. Nesmějí ovládat naše chování, to ale neznamená, že je můžeme ignorovat. Nenechají se ignorovat.  




Naše pocity jsou velmi důležité. Záleží na nich. Citová část našeho já je velmi důležitá. Jestliže své city potlačujeme, přicházíme o důležitou součást své existence.

Pocity jsou zdrojem radosti, ale i smutku, strachu a zlosti. Citová část našeho já je ta část, která se směje i pláče. Citová část našeho já dává a přijímá lásku. Umožňuje nám být si blízcí s druhými lidmi. Umožňuje nám těšit se z doteků.

Naše pocity jsou také indikátory. Cítíme-li se dobře, víme, že je všechno v pořádku. Cítíme-li se špatně, naše pocity nám říkají, že máme nějaký problém. Problémem může být naše chování nebo myšlení, nebo to může být něco ve vnějším světě. Něco je však v nepořádku.

Pocity mohou být také pozitivními motivátory. Zlost nás může motivovat k řešení problémů. Strach nám říká, abychom se vyhnuli nebezpečí. Citová bolest nám říká, abychom si zachovali odstup.

Naše pocity nám také odhalují naše touhy, potřeby a ambice. Pomáhají nám uvědomit si, co si opravdu myslíme. Ukazují nám onu hlubokou část našeho já, která hledá a zná pravdu a která touží po přežití, sebezdokonalení, bezpečí a dobru. Naše pocity jsou spojeny s naším myšlenkovým procesem a s intuicí.




Pocity však mají také svou temnou stránku. Někdy nám způsobují takovou bolest, že si myslíme, že nejsme nic víc než naše citové já. Bolest a smutek mohou být vytrvalé. Strach nám může znemožnit, abychom dělali věci, které dělat chceme.

Někdy se nám může zdát, že jsme uvězněni v hluboké studni temných pocitů, kterých se nikdy nezbavíme. Zlost se může změnit v nenávist a zahořklost. Smutek se může změnit v depresi, která nás dusí. Někteří z nás žijí ve strachu dlouhou dobu.

Naše pocity nás také mohou klamat. Mohou nás přivádět do situací, do kterých by nás rozum nikdy nezavedl. Někdy jsou jako cukrová vata - zdají se být větší, než jsou.




Ať už jsou naše pocity jakkoli bolestné nebo klamné, ještě horší je, když je ignorujeme. Uzavírat se před svými pocity nebo potlačovat své citové já může být nepříjemné, nezdravé a sebezničující.

Potlačování pocitů vede k bolestem hlavy, žaludečním potížím a oslabení fyzické kondice, což může otevřít dveře mnoha nemocem. Potlačování pocitů - zejména ve stádiu popírání reality - nás může vést k tomu, abychom se přejídali, pili, užívali drogy, příliš utráceli, málo spali příliš spali nebo podléhali různým nutkáním.

Pocity jsou energie. Potlačené pocity energii blokují. Je-li naše energie zablokovaná, nemůžeme fungovat optimálně.




Další problém spočívá v tom, že potlačené pocity dlouho neodcházejí. Někdy zesilují a nutí nás dělat podivné věci. Musíme se jim bránit, musíme se něčím zaměstnávat, musíme něco dělat. Neodvažujeme se být v klidu, protože bychom si tyto pocity uvědomovali. Potlačené pocity se i přesto mohou dostat na povrch a donutit nás dělat věci, které dělat nechceme: křičet na děti, nakopnout kočku, polít si šaty nebo brečet na večírku. Jsme uvězněni ve svých pocitech, protože se snažíme je potlačit, ale pocity nechtějí odejít, dokud nepřiznáme jejich přítomnost.

Pádným argumentem proti potlačování pocitů je skutečnost, že s potlačováním nepříjemných pocitů ztrácíme i pocity pozitivní. Ztrácíme schopnost cítit. V případě bolestivých pocitů to může být úlevou, ale není to dobré. Můžeme potlačit své hluboké potřeby - potřebu milovat a být milováni. Můžeme ztratit schopnost těšit se ze sexuálního styku a z lidského doteku. Ztrácíme schopnost radovat se z příjemných věcí v životě.

Ztrácíme spojení sami se sebou a se svým okolím. Ztrácíme spojení se svými instinkty. Přestáváme si uvědomovat, co nám naše pocity říkají a na jaké problémy nás upozorňují. Ztrácíme motivující sílu pocitů. Jestliže nic necítíme, nezkoumáme myšlenky spojené s našimi pocity a nevíme, co se nám naše já snaží říci. A jestliže se uzavíráme před svými pocity, nemůžeme se změnit a nemůžeme růst. Zůstáváme na místě.


Pocity nemusejí být vždycky příjemné, ale ještě horší je, když je potlačujeme. Co je tedy řešením? Co děláme s těmito neodbytnými pocity, které mohou být jak břemenem, tak radostí?

Vnímáme je. Můžeme cítit. Je dobré vnímat své pocity. Je dobré mít pocity - všechny. I pro muže je dobré, když cítí. Pocity nejsou špatné. Nejsou nevhodné. Nemusíme se za ně stydět. Pocity nejsou činy; mít vražedný vztek není totéž jako někoho zavraždit. Pocity bychom neměli považovat ani za dobré, ani za špatné. Pocity jsou emoční energie, nejsou to charakterové vlastnosti.

Existují stovky různých pocitů. Někteří terapeuti omezují jejich počet na čtyři: pocity zuřivosti, smutku, spokojenosti a strachu. Tohle jsou čtyři základní skupiny a ostatní pocity jsou jen jejich variacemi. Například pocit opuštěnosti spadá do kategorie pocitů smutku; pocit štěstí do kategorie pocitů spokojenosti. Říkejte jim, jak chcete, ale vnímejte je.


To však neznamená, že bychom se měli rochnit v emočním bahně. Uvědomovat si své pocity znamená, že se můžeme z tohoto bahna dostat. Znamená to, že když máme nějaký pocit, prostě jej vnímáme. Uvědomíme si ho, a pak vnímáme další pocity. Pocity necenzurujeme. Neutíkáme před nimi. Neříkáme si: "Nevnímej tento pocit. Něco se mnou musí být v nepořádku." Neodsuzujeme se za své pocity. Prostě je používáme. Přijímáme jejich energii a dovolujeme jí, aby proudila naším tělem. Říkáme si: "Je to dobré."

Pak přichází onen mystický okamžik, kdy se musíme se svými pocity vyrovnat. Vhodně na ně reagujeme. Zkoumáme myšlenky, které je doprovázejí, přijímáme je a nepokoušíme se je cenzurovat. Pak se rozhodneme, zda máme něco udělat. Je to fáze posuzování a rozhodování. Tady přichází ke slovu náš morální kód. Za svůj pocit se však neodsuzujeme. Rozhodneme se, co s tím pocitem a jeho průvodní myšlenkou uděláme. Posoudíme situaci a zvolíme, co uděláme v souladu se svým morálním kódem a svým novým ideálem. Je tu nějaký problém? Myslíme nesprávně? Možná budeme muset změnit určitý katastrofický způsob myšlení jako například: "Strašně se bojím a jsem smutný, protože se mi rozbilo auto a to je konec světa." Mnohem přesnější je říci: "Jsem smutný, protože se mi rozbilo auto." Můžeme tento problém vyřešit? Týká se někoho druhého? Je vhodné hovořit o svých pocitech? Jestliže ano, kdy?

Někdy stačí vnímat pocit a uvědomit si myšlenku. Nejste-li si jisti, co byste měli udělat, máte-li příliš silný pocit nebo chcete-li udělat něco příliš radikálního, počkejte den nebo dva, dokud se neuklidníte. Jinými slovy, buďte objektivní.

Naše pocity nás nemusejí ovládat. Nemusíme nikoho mlátit jen proto, že jsme naštvaní. Nemusíme celý den ležet v posteli jen proto, že jsme sklíčení. Nemusíme se bát požádat o práci jen proto, že máme strach. V žádném případě vám neradím, abyste se nechali ovládat svými pocity. Ve skutečnosti říkám pravý opak: Nebudeme-li si uvědomovat své pocity a nebudeme-li k nim přistupovat zodpovědně, pak nás budou ovládat. Zacházíme-li se svými pocity zodpovědně, předkládáme je svému rozumu a svému morálnímu kódu.

Správné reagování na naše pocity také znamená, že jsme za své pocity zodpovědní. Pocity každého člověka jsou jeho pocity. Nikdo nás nenutí cítit; nikdo není zodpovědný za naše pocity, i když si to můžeme myslet. Druzí nám mohou pomáhat, ale nemohou nás nutit, abychom něco cítili. Druzí nemohou změnit naše pocity. To můžeme udělat jen my sami. Kromě toho nejsme zodpovědní za pocity druhých lidí, ačkoli jsme zodpovědní za svou ohleduplnost k jejich pocitům. Zodpovědní lidé jsou ohleduplní. Většina spoluzávislých to však přehání. Musíme být pozorní i ke svým vlastním pocitům. Naše pocity jsou reakce na životní situace. Proto když s někým hovoříte o svých pocitech, pravidla slušného chování vyžadují, abyste mu řekli: "Když děláte to a to, cítím se tak a tak, protože..." Neříkejte nikomu: "Donutil jste mě cítit..."

Pamatujte si, že vaše pocity jsou indikátory a motivátory. Všímejte si tendencí svých pocitů. Říkají vám hodně o vás a vašich vztazích k druhým.




Někdy je třeba změnit způsob myšlení. Mezi tím, co si myslíme, a tím, co cítíme, je přímá souvislost. Existuje tu spojitost. Co si myslíme, ovlivňuje to, co cítíme. Někdy jsou naše pocity vyvolány nebo udržovány naším nepřesným nebo nevhodným způsobem myšlení. Jestliže si myslíme, že je něco strašné, že se to nikdy nezlepší a že by to tak nemělo být, pak budeme mít velmi intenzivní pocity. Říkám tomu katastrofický způsob myšlení. Proto je důležité zkoumat myšlenky doprovázející naše pocity. Ujasněte si je. Jsou-li nevhodné, pak víte, co dělat.




Někdy máme potřebu hovořit o svých pocitech a myšlenkách s druhými lidmi. Není dobré žít v izolaci. Sdílení pocitů posiluje důvěrnost mezi lidmi. Jsme-li přijímáni druhými lidmi, pomáhá nám to přijímat sami sebe. Je to nádherný zážitek. Někdy máme potřebu hovořit s přítelem, který jen naslouchá, zatímco my hovoříme a snažíme se zjistit, co se děje. Potlačované pocity se mohou stát velmi intenzivními. Když je vyjádříme, ztrácejí svou intenzitu. Sdílet příjemné pocity je vždycky dobré. A chceme-li s někým navázat důvěrný vztah, musíme s ním hovořit o svých pocitech. Tomu se říká citová upřímnost.


Upozornění: Intenzivní pocity štěstí mohou být stejně zneklidňující a děsivé jako intenzivní pocity zármutku, zejména pro spoluzávislé lidi, kteří nejsou zvyklí na pocity štěstí. Mnozí spoluzávislí si myslí, že pocity štěstí musejí následovat pocity smutku, protože tak tomu v jejich životě vždycky bylo. Někteří spoluzávislí si myslí, že nemůžeme, neměli bychom a nezasloužíme si být šťastní. Někdy se cítíme šťastní nebo máme pocit, že bychom šťastní být mohli, ale děláme věci, které v nás vyvolávají pocity smutku.

Cítit se dobře je v pořádku. Cítit se špatně je v pořádku. Dejte své emoční energii volný průchod a snažte se dosáhnout rovnováhy a pohody.

Jsou chvíle, kdy potřebujeme odbornou pomoc. V takovém případě se obraťte na poradce, psychoanalytika, terapeuta nebo duchovního. Postarejte se o sebe. Zasloužíte si to.


Probudit citové já nědy vyžaduje jen trochu úsilí a pozornosti. Kdykoli si chci uvědomit své pocity, velmi mi pomáhá tělesné cvičení, psaní dopisů, které nechci odeslat, rozhovory s lidmi, kterým důvěřuji, a meditace. Měli bychom se naučit být si stále vědomi svých pocitů. Měli bychom si uvědomovat své negativní pocity, měli bychom naslouchat tomu, co si myslíme a říkáme, i tónu svého hlasu; měli bychom sledovat, co děláme. Pak najdeme způsob, jak se vyrovnat se svými pocity.

Neuzavírejte se svým pocitům. Vnímejte je. Láskyplně o ně pečujte. Důvěřujte jim, důvěřujte sobě. Jste moudřejší, než si myslíte.

* * *

- z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie



Žiadne komentáre


Návrat na obsah | Návrat do hlavnej ponuky