O láske - Blog-články anjelskej pomoci - Anjelská pomoc

Hľadaj
Prejsť na obsah

Hlavná ponuka:

Mačacie poslanie

Publikoval v O láske ·
Väčšina ľudí si myslí, že mačky sú lenivé a nerobia nič iné, len jedia a spia ...
Nie je to tak!
Viete, čo je poslaním mačky?
Všetky mačky majú silu každý deň odstraňovať negatívnu energiu nahromadenú v našom tele ... akonáhle zaspíme, absorbujú túto energiu. Ak je v rodine viac ako jedna osoba a iba jedna mačka, môže akumulovať nadmerné množstvo negativity absorbovaním energie od toľkých ľudí ...
Keď spia, ich telo uvoľňuje negativitu, ktorú nám berie. Ak sme príliš stresovaní, nemusí mať dostatok času na uvoľnenie všetkej tej negatívnej energie, a tak sa nahromadí ako tuk, kým ju nemôžu uvoľniť. Teda ak máte tučné mačky a myslíte si, že to bolo jedlo, ktorým ste ich kŕmili, alebo preto, že sa dostatočne hýbu pravda je niekde inde. Je dobré mať v dome viac ako jednu mačku, aby sa hmotnosť medzi nich rozdelila.
Chránia nás tiež počas noci, aby nám počas spánku do domu alebo do izby nevchádzali žiadni nežiadúci duchovia...
Preto radi spávajú v našej posteli. A ak si budú myslieť, že sme v poriadku, nebudú s nami spať. Ak bolo okolo nás niečo zvláštne, skočia do našej postele a chránia nás... Ak k nám domov príde človek a mačky majú pocit, že je tam ten človek, aby nám ublížil, alebo že je zlý, mačky nás obklopujú „chrániť“ nás ...
Ak žiadanu nemáte, a zatúlaná mačka príde do vášho domu a zabýva sa je to preto, že v tom konkrétnom čase potrebujete mačku ... Takže túlavá mačka vám dobrovoľne pomohla. Ďakujeme mačke, že si pre túto prácu vybrala svoj domov. Ak máte ďalšie mačky a túlavú mačku si nemôžete nechať, nájdite jej miesto. Mačka prišla ku nám z neznámeho dôvodu na fyzickej úrovni a v snoch môžete vidieť dôvod vzhľadu mačky v tom okamihu. Môže existovať dlh, nejaká karma, ktorú musí zaplatiť ... "Takže mačku nevyplašte ani sa nezľaknite." „ona“ sa bude musieť tak či onak vrátiť, aby si túto povinnosť splnila ...
Mačky nás liečia.
Mačky sú rozkošné stvorenia a nadovšetko milujú svojich majiteľov, ale majú iný spôsob lásky ...
Ich láska je skutočná, takže o tom nepochybujte. Sú to naši veľkí a skutoční priatelia a predovšetkým dobrí spoločníci

FB



Dávanie versus branie

Publikoval v O láske ·
"Neustále dávat, aniž byste cokoli přijímali, vás dovede k vyčerpání. Vyjasněme si však, co to vlastně znamená. Samozřejmě tím neříkám, že byste měli dávat JEN tehdy, když za to něco dostanete. To by jen těžko vycházelo ze srdce.
Je ale třeba se ujistit, že vaše vztahy s vašimi milovanými, s rodinou, s přáteli, spolupracovníky nebo kýmkoli jiným ve vašem životě, jsou harmonicky vyvážené.
Druzí lidé vás někdy kvůli vaší laskavé povaze využívají. Zacházejí s vámi jako s rohožkou a čekají, že okamžitě přestanete se vším, co teď děláte, a přiběhnete jim na pomoc. Problém je v tom, že když potřebujete podporu vy, neudělají to.
Budete-li nadále dávat a dávat, ale vám nikdo nic nedá, vyčerpáte se. Dnes se tedy podívejte na všechny své vztahy a na způsob, jakým hospodaříte se svou energií. Pokud kolem sebe máte lidi, kteří vás vyčerpávají nebo využívají, pomodlete se za pomoc a vedení ohledně toho, jak to změnit:
"Drazí andělé, dejte mi prosím odvahu říct Ne. Povzbuďte mě prosím k vyhledání podpory dalších lidí z mého okolí a k sebevědomému vymezení jasných hranic. Rád/a dávám a pomáhám a stejně tak jsem ochotný/á přijímat všechno dobro, které je na cestě ke mně. Děkuji vám."
* * *


- Robert Reeves
prevzaté:   FB Svět zázraků



PARADOX LÁSKY

Publikoval v O láske ·
Milovaná/ý,
nemůžeš tu být doopravdy pro druhého,
dokud se nenaučíš, jak být sám/a se sebou a pro sebe.
Být se svým dechem - nádechem i výdechem.
Když zpomalí, zrychlí, prohloubí se.
Když se břicho zvedá a vtahuje.
Být milujícím svědkem
mimořádné síly, která tebou proudí.
Být se všemi svými pocity, ne jen s těmi příjemnými.
Být se svým zármutkem i hněvem.
S lehkostí i frustrací.
Se svým smutkem, prázdnotou i plností,
divokostí a klidem, s žitím i umíráním.
Být se všemi svými myšlenkami.
Těmi, které miluješ, i těmi, které nesnášíš.
Těmi, které tě děsí, i těmi, které vyhledáváš.
Být s nimi, jak vyvstávají a mizí.
Zůstávat s nimi, když chvíli zůstanou a pak odejdou.
Být se svým bolavým srdcem,
i s tím uzdraveným.
Být se všemi odpověďmi,
a přitom neopustit otázky.
Být s jasností,
a neodvracet se od zmatku.
Být se vším, co je Tvou součástí, má lásko.
Jako je matka tady a teď pro všechny své děti.
Pak budeš vědět,
jak být se vším, co je mojí součástí.
Pečuj o mě tím, že budeš pečovat o sebe.
Najdeš mě, když budeš hledat sebe.
Pusť mě k sobě tím, že budeš poblíž.
To je paradox lásky.
~ Jeff Foster

Český překlad: Kateřina Černá Grofová
prevzaté: FB Svět zázrakú



Desatoro pre partnerské vzťahy:

Publikoval v O láske ·
1, Úcta
Partner/partnerka nie je váš otrok, dieťa, žiak, mama, otec, projekt ani energetické sústo. Ste si rovní, aj keď ste rôzni. Ponižuje iba vo vnútri ponížený.
2, Vďaka
Každý z nás má dobré vlastnosti a je vhodné za ne tomu druhému denne ďakovať. Ďakujete tým vlastne aj sebe, lebo partner ste „vy“, on je vaše zrkadlo.
3, Tolerancia
Umenie nájsť správny balans medzi sebaobetovaním a ako neísť proti sebe.
4, Umenie zdravej komunikácie
Očistenie sa od manipulatívnych programov ako sú odúvanie sa, prehnaná direktívnosť (agresívny energetický upír), plač (model obete), preháňanie, sarkazmus a irónia, prekrucovanie pravdy a klamanie, prehnané pripomienkovanie a zhadzovanie, preháňanie, odbočovanie od témy, zovšeobecňovanie, vracanie sa k prehreškom v minulosti atď.
5, Psychologicky znalí a zdraví partneri = zdravý partnerský vzťah
Očistenie sa od postojov ovce (prílišná pasivita), obete (neschopnosť brániť sa korektne, naopak, schopnosť brániť sa nekorektne -ohováraním, šírením poloklamstiev či vymyslených vecí), opustenie modelu "zachraňovateľa" (takýto človek na seba nemyslí, pestuje si v sebe utkvelú predstavu, že keď zmení partnerove zlé vlastnosti, vzťah sa vylieči - chyba lávky, "zachraňovateľ" musí v prvom rade vyliečiť seba), zharmonizovanie modelu prehnane direktívneho či agresívneho človeka (pôvod je vždy neláska voči sebe).
6, Vedomá prítomnosť
Darujte si čas, kedy budete plnohodnotne jeden pre druhého. Stále sa meníme, nech on nie je "starý" a vy nie ste "stará" - každý deň sa rodíte ako nový človek a stojí za to vás znova spoznať, objaviť a opäť sa do vás zamilovať.
7, Umenie vedieť riešiť spor
Naučte sa vypočuť druhú stranu, potvrdiť jej emócie a až potom vysloviť svoj postoj. Konflikt nemá byť vnímaný ako vojna, ale ako šanca upratania nefungujúceho, perspektíva stvorenia novej dohody, ktorá bude vyhovovať obom stranám.
8, Ženy, zahoďte to svoje "Mal si sa to predsa domyslieť!"
Chlap zmýšľa pragmaticky, ide cez skúsenosť, čísla, grafy, štatistiku, logiku - je neraz ako dieťa. Preto mu to, čo očakávate, povedzte priamo do očí.
9, Muži, zahoďte to svoje "Čo zasa riešiš?!?"
Žena je emotívnejšia, intuitívnejší a jemnejšia bytosť, preto psychologicky vzdelaný muž vie, že je dôležité ju vždy vypočuť a kráľovsky jej tak napomôcť uvoľniť zo seba možný vnútorný pretlak.
10, Vzťah môžete zmeniť jedine tak, že sa zmeníte v prvom rade vy
Je to jediná cesta ako primäť k zmene aj partnera/partnerku. Ľudia však celú svoju energiu investujú do premeny toho druhého. Sú z toho vysilení, logicky, veď je to bitka, drezúra, či dovýchova dieťaťa v koži dospelého. Je dobré ale pochopiť, že väčšina toho, čo nás na druhých bolí, ústi z nelásky voči našej duši. Vyliečme teda v prvom rade seba a vyliečime tým aj partnerský vzťah a vlastne všetky vzťahy voči deťom, rodičom, iným, planéte i Bohu.
Pavel " Hirax" Baričák
Viac v knihe "Vzťahy". Na e-shope HladoHlas aj s možnosťou venovania - píšte do poznámky. Prípadne ak ste "martinusový", je už k objednaniu aj u nich. Tam je aj e-pub verzia.


hirax



Zosnulé zvieratká

Publikoval v O láske ·
"Ve skutečnosti se s žalem ze ztráty zvířátka nemůžeme srovnat tak snadno, jak by někteří předpokládali. Je těžké žít ve smutku, který je druhými lidmi odsuzován jako méněcenný či bezcenný. Žal souvisí s láskou a naši zvířecí společníci nám často prokazovali tu největší bezpodmínečnou lásku, jakou bychom kdy mohli zažít. Jak často, přes všechno naše úsilí, vstřebáme některé soudy společnosti a pomyslíme si: "Neměl/a bych přece tolik truchlit?" Avšak pokud se necháme nakazit takovými myšlenkami, zrazujeme své skutečné pocity."


FB-Svet zázrakov



....vlastné hranice ...

Publikoval v O láske ·
"Téma vlastních hranic je zvláštní. Odjakživa jsme vymezovali hranice svého domova či pozemku, abychom zabránili nepřátelům vstupovat na naše území. Fyzicky jsme velmi schopní vymezovat jasné hranice, už tím, že zavřeme a zamkneme dveře. Vše nežádoucí držíme venku, a vše, čeho si vážíme, chráníme uvnitř. A přitom je pro tolik z nás problém učinit totéž v naší emoční oblasti. Hranice našeho vlastní...ho já mizí a my dovolujeme druhým vstupovat do našeho posvátného a citového prostoru. Přitom se tato citová ochrana nijak neliší od ochrany fyzické. Je to proto, že sami sebe si vážíme mnohem méně než druhých? Ve většině případů ano, právě proto. Musíme se naučit si vážit sami sebe a svých citových já stejně tak, jako si vážíme svého hmotného majetku. Své věci pojišťujeme proti ztrátě, krádeži či nehodám, ale pro ochranu svých citů neděláme nic. Kdybychom si své vlastní hranice chránili stejně tak samozřejmě jako to děláme se svým majetkem, mnohem více bychom si sami sebe vážili.
Je načase vymezit si hranice, které potřebujeme, a neustupovat z nich. Není to vždy jednoduché, protože energii druhých jsme se naučili ctít více než svou vlastní. Ale každý z nás je stejně tak cenný jako všichni ostatní a zaslouží si mít a chránit svůj prostor. Je jasné, že ti, kdo měli prospěch z toho, že jste své hranice neměli, se budou hněvat a stavět na odpor. Ale držte pevně. Neustupujte jen proto, abyste si někoho udrželi nebo se vyhnuli jejich hněvu. Vaše hranice slouží vám, abyste mohli dobře žít a růst, a to bude prospívat jak vám, tak i mnohým dalším."

- Phiona Hutton Zobraziť viac
'' Téma vlastných hraníc je zvláštna. Vždy sme definovali hranice nášho domova alebo krajiny, aby sme zabránili vstupu nepriateľov na naše územie. Sme fyzicky schopní definovať jasné hranice, už zatváraním a zamknutím dverí. Všetko nechcené máme vonku a všetko, čo si ceníme, chránime vo vnútri. A predsa je pre mnohých z nás problém urobiť to isté aj v našej emocionálnej oblasti. Hranice nášho vlastného ja sa vytrácajú a dovoľujeme ostatným vstúpiť do nášho posvätného a emočného priestoru. Táto citová ochrana sa nelíši od fyzickej ochrany. Je to preto, že si ceníme seba oveľa menej ako ostatných? Vo väčšine prípadov áno, preto. Musíme sa naučiť vážiť si seba a svoje emocionálne ja len tak, ako si vážime svoj hmotný majetok. Poisťujeme svoje veci proti strate, krádeži alebo nehodám, ale nerobíme nič, aby sme chránili svoje pocity. Ak by sme si chránili vlastné hranice rovnako ako s naším majetkom, vážili by sme si sami seba oveľa viac.
Je čas definovať hranice, ktoré potrebujeme, a neustupovať od nich. Nie vždy je to jednoduché, pretože sme sa naučili ctiť si energiu iných viac než svoju vlastnú. Ale každý z nás je rovnako cenný ako všetci ostatní a zaslúži si mať a chrániť náš priestor. Je jasné, že tí, ktorí profitovali z toho, že nemajú vaše hranice, sa budú hnevať a odolávať. Ale drž sa pevne. Neustupujte len preto, aby ste si niekoho udržali alebo sa vyhýbali jeho hnevu. Tvoje hranice ti slúžia na to, aby si mohol žiť dobre a rásť, a toto prospeje pre teba aj pre mnohých ďalších."

- Phiona Hutton

FB -  "Svět zázrakú"



Léčení vztahu k matce

Publikoval v O láske ·
Dopřejte si nyní chvíli a zamyslete nad tím, jaký vztah máte (nebo jste měli) ke své matce. Jak vypadal? Jak jste se v něm cítili? Mají vaše myšlenky tendenci sklouzávat k dobrým časům, a nebo setrvávají v těch zlých?

Naše matky sehrály zásadní roli v našem růstu a v utvoření samotných základů našeho citového i duševního rozvoje. Do dnešního dne naše matky stále ovlivňují to, jakým způsobem vnímáme život a jaké pocity chováme vůči sobě i vůči druhým lidem.

Přestože se naše matky velmi snažily co nejlépe se o nás starat, naše vztahy k nim mohou být poznamenány stále přetrvávajícími pocity studu, viny a závazku. Ve skutečnosti si s sebou nadále neseme nezpracovaný žal, strach, zklamání a odpor vůči našim matkám ještě dlouho do dospělého života. Tato hluboká bolest je obvykle důsledkem nevyléčených ran, které jsme utrpěli v našem samotném jádru, a které přecházejí z generace na generaci.


Pokud jste ve vztahu s matkou utrpěli takovou ránu, je pro vás i váš život velmi důležité, abyste se naučili, jak léčit, opravit a znovu přijmout ty rozbité části vás samých, které stále touží po lásce vaší matky. Léčení těchto ran uvnitř vás dokáže proměnit váš život a od základů změnit i vaše vztahy.

Já sama měla se svou mámou velmi napjatý vztah. Pamatuji si, že když jsem byla malá, měla jsem z ní velký strach a cítila vůči ní obrovský respekt; strach, protože ona rozhodovala o disciplíně v celé domácnosti, a respekt, protože se dokázala tolik obětovat. Jako umělkyně byla (a stále je) obzvláště nadaná v malování vodovými a olejovými barvami, přesto však nikdy neuskutečnila svůj sen stát se profesionální umělkyní, která je za svou práci placená, bez ohledu na to, jak talentovaná byla. Tyto sny se z velké části rozplynuly, zatímco rodila děti a vzít do ruky štětec se pro ni stalo spíš výjimečnou příležitostí. Vždy jsem cítila to zklamání a odpor, který v sobě chovala. Věřím tomu, že nějaká její část se cítila, jako by selhala, a tak jediná věc, ve které mohla vynikat, byla výchova dětí. Tento pocit v ní ještě zesilovala její přísná křesťanská víra, která diktovala ženám, že jejich místo je doma a ne v uměleckém studiu.

Jak jsem rostla, můj obdiv k ní se začal měnit v hněv, smutek, a dokonce i znechucení. Přestože byla velmi štědrá a věnovala mi mnoho času i snahy, její citový chlad mě zraňoval. Dávala mi jasně najevo, že já jsem dítě a ona je rodič. Neexistovala mezi námi žádná rovnost ani zlatá střední cesta, na které bychom se mohly setkat. Jako její kamarádka a důvěrnice jsem se cítila pouze tehdy, když jsem dělala všechno, co po mně chtěla, jako dokonalá malá dceruška.

Dnes už s matkou nekomunikuji jinak než prostřednictvím několika textových zpráv párkrát do roka. Dala mi jasně najevo, že opuštění křesťanské víry a volba mého partnera je z mé strany těžká zrada. Přesto všechno mi však stále připomíná, že "moje rodina mě miluje", i když nevím, zda jsou to slova z nějakého křesťanského textu a nebo to myslí upřímně.

Rány, které jsme utrpěli ve vztahu k našim matkám, jsou traumata, která přecházejí z generace na generaci a která mají zásadní vliv na naše životy.


Když je neřešíme, sami předáváme dál rány, které naše matky a babičky nedokázaly uzdravit. Tyto rány obsahují škodlivá a tyranská přesvědčení, ideály, způsoby vnímání a volby. Pak naše vlastní děti opakují úplně stejný cyklus, zraňují svoje děti a jejich děti zase své děti v průběhu staletí nevyřešené bolesti. (Samozřejmě, naši otcové si v sobě také nesou své rány, ale v tomto článku bych chtěla mluvit vyloženě o našich matkách.)

Pokud jste utrpěli rány ve vztahu se svou matkou, pak prožíváte následující problémy:

•(pro ženy) Neustále se srovnáváte s jinými ženami a soutěžíte s nimi.
•Když se vám daří nebo jste šťastní, nějakým způsobem si to zhatíte.
•Máte velmi slabé osobní hranice a nejste schopní říct "Ne".
•Obviňujete se a máte nízké sebevědomí, což vychází z přesvědčení "Něco je se mnou špatně".
•Ve vztazích jste spoluzávislí (vaše štěstí je naprosto závislé na tom, co dělají druzí).
•Ponižujete se, aby vás druzí přijímali a abyste se jim líbili.
•Nejste schopni se přirozeně projevit a vyjadřovat plně své emoce.
•Zbytečně se pro druhé lidi vzdáváte svých snů a přání.
•Na podvědomé úrovni neustále čekáte, až vám vaše matka dovolí, že můžete žít svůj život.

Tyto rány vznikají v našem mladém věku a jsou spojeny s přesvědčením, že "Jsem zodpovědný/á za bolest své matky" nebo "Kdybych byl/a hodný/á chlapeček/holčička, mohla být moje matka šťastná." Pravdou je, že za bolest naší matky nemůžeme a nikdy jsme za to nemohli. Sama byla zodpovědná za to, co s tím udělá. Rovněž své matky nemůžeme učinit šťastnými, pokud se ony samy nerozhodnou, že šťastné chtějí být. Naneštěstí jsme si tohoto však jako děti nebyli vědomi a na podvědomé úrovni stále mnozí z nás věří, že to my jsme zavinili utrpení naší matky.

Zvláště se to projevuje u žen, které po staletí žijí v patriarchální vládě. Náboženství a společnost do nich zasely mýty o tom, jaké by ženy měly být a co by měly dělat:

1. Sedět doma a vzdát se svých ambicí, protože mají vychovávat děti.

2. Být těmi, kdo se stará o celou domácnost.

3. Neustále sloužit druhým a starat se o jejich potřeby a nehledět na svoje vlastní.

4. Dělat to všechno neustále a na 100%, protože tak to "dobré matky" dělají.

5. Obětovat veškerou svou energii podpoře svých rodin a výchově dětí.


V důsledku těchto silných a nadlidských standardů se ženy vzdaly svých snů, uzamkly svá přání a vzdaly se naplnění svých potřeb, aby se zavděčily kulturnímu ideálu o tom, jak by mateřství mělo vypadat. Tento nátlak většinu žen dusí, pěstuje v nich hněv, depresi a úzkosti, a to všechno se pak přenáší na jejich děti, ať už prostřednictvím jemných a nebo i agresivních forem citového odstupu a manipulace (skrze pocity viny, studu nebo povinnosti). Tak vznikají rány ve vztahu k matkám.

Je však důležité, abychom porozuměli tomu, čím vším si naše matky prošly tváří v tvář těmto tyranským ideálům a očekáváním. Je důležité, abychom si uvědomili, že žádná matka nemůže být dokonalá bez ohledu na to, jak moc se o to snaží, a na základě tohoto uvědomění se dopracovat k odpuštění. Je třeba přijmout naše matky jako lidské bytosti, zvláště když žijí ve společnosti, které je za jejich lidskost ubíjí. Žádná matka se nemůže chovat laskavě ve všech 100% času. Čím dříve se smíříme s touto skutečností, tím lépe.

3 KROKY K LÉČENÍ RAN VE VZTAHU K MATCE

Jako někdo, kdo utrpěl velmi hlubokou ránu ve vztahu se svou matkou, vím, jak se člověk cítí opuštěný a smutný, když cítí citovou i psychickou absenci své matky. Přestože mám sama ještě hodně co zlepšovat, ráda bych se s vámi podělila o tři doporučení, která by vám mohla pomoci na vaší cestě k léčení:

1. Naučte se odlišovat lidské bytosti od zažitých archetypů.

O jednom archetypu matky jsme se již zmínili: o té nesobecké, dávající, zcela pečující ženě, která se vzdává svých vlastních potřeb, aby mohla naplňovat potřeby své rodiny. Ve skutečnosti jsou však matky lidské bytosti se svými vlastními nedostatky a problémy. Čím více od nich očekáváme, že budou žít podle představ společnosti, která po nich chce, aby byly "dokonalé", tím více jim bráníme přijmout jejich lidskost.

Zeptejte se sami sebe: "Jaká ničivá přesvědčení a očekávání mám o své matce? Která přesvědčení a očekávání mi působí bolest?" Společná přesvědčení a očekávání bývají například: "Moje matka by mi měla být vždy citově přístupná", "Moje matka by měla být moje nejlepší kamarádka", "Moje matka by se na mě nikdy neměla zlobit", a tak dále.


2. Vzdejte se představy o tom, že vaše matka bude jednou taková, jakou ji chcete mít.

Přestaňte čekat, až vám konečně dá svou lásku, podporu a ocenění, které od ní chcete. Pamatujte, že nikdy nemůžete změnit to, kým je, a ani na to nemáte právo - to je její věc a její zodpovědnost. Když se postupně naučíte nelpět na svých nadějích o tom, že jednoho dne bude vším, čím chcete, aby byla, budete mít konečně možnost oplakat skutečnost, že vám chybí. Prožití svého žalu je důležitým procesem na cestě k vyléčení a ze zkušeností vím, že to může trvat dlouho. Ale dovolte tomu, aby se to stalo. Je to pro vás dobré.

3. Najděte svůj vlastní vnitřní zdroj nepodmíněné lásky.

Přestože se vám nepodmíněné lásky nedostávalo od vaší matky, můžete takovou lásku najít sami v sobě. Velkou součástí mého vlastního léčení bylo naučit se, jak se sama stát rodičem svému vnitřnímu dítěti (dětská část nás, která nadále žije v našem nitru). Naučit se dávat si lásku sama mi otevřelo přístup k hlubokému prameni nekonečné lásky, která podporuje, oslavuje a vyzdvihuje to nejlepší ve mně. Tentýž zdroj lásky v sobě máte i vy. Když postupně rozpustíte všechna omezující přesvědčení a způsoby, jakými vnímáte sebe samé i svět kolem vás, bude pro vás snadné přeměnit svou touhu po souhlasu zvenčí ve vlastní vnitřní přijetí.

Uzdravení ran, které jste utrpěli ve vztahu se svou matkou, promění celý váš život. Budete schopni lépe udržovat své osobní hranice, utvářet zdravější vztahy, lépe se starat o své potřeby, mít větší empatii vůči druhým, více věřit životu a cítit se lépe ve své vlastní kůži.


- Aletheia Luna

* * *

zdroj: https://lonerwolf.com/healing-the-mother-wound/
překlad: Magda Techetová



Telegónia – vplyv prvého muža

Publikoval v O láske ·
......na všetky nasledujúce deti danej ženy

„Čo je telegónia? To je vplyv prvého muža na všetky nasledujúce deti narodené tejto žene. Tento muž môže zomrieť, môže odísť, môže byť rôznej národnosti. Môže to byť černoch, žid, ktokoľvek. Takže všetky nasledujúce deti tejto ženy sa nevyhnutne, do istej miery, budú podobať na tohto prvého muža. Preto bol inštitút panenstva u našich predkov vždy striktne dodržiavaný.

Aby bolo normálne potomstvo, je potrebné mať jedného muža, jedného otca a nie zmes génov.

Prečo vplýva prvý samec? Jeho spermie sú vlastne genetickým materiálom, ktorý dokáže vyžarovať informácie. Skutočnosťou je, že spermie sú polovičnou sadou chromozómov muža. Toto je žiarič, ktorý práve vyžaruje túto vlnovú aj textovú informáciu.. A aj keď neprebehne oplodnenie, čiže táto žena vôbec nemusí rodiť od prvého muža, táto informácia sa šíri všetkými jej chromozómami. Taktiež sa dostane do jej zárodočných buniek – vajíčok, ktoré sú začiatkom nenarodeného budúceho dieťaťa.

Na jednoduchšie pochopenie: Nechajte človeka prečítať knihu. Prečítal a akoby zabudol, alebo nezabudol, na tom nezáleží. Dôležité je, že si ju prečítal a niekde v ňom už sedí. Nikam už neujde. Toto je to isté, prvé spermie sú knihy, ktoré prečítal organizmus budúcej matky. Vrátane jej zárodočných buniek – vajíčok. To je všetko! Tieto informácie sa zaznamenávajú organizmom ženy navždy. A dieťa nasledujúceho muža, ktorého mu žena porodí, bude samozrejme tieto informácie niesť v sebe, pretože si ich prečíta budúce embryo tohto dieťaťa.

A toto dieťa je vlastne hybridom, skutočného otca, ktorý je v súčasnosti, legálnym partnerom tejto ženy a partnerov, ktorých mala kedysi. A to kompót od prvých až po minulých mužov. A tento genetický kompót, ospravedlňujem sa za taký výraz … sedí v organizme ženy a prenáša sa do budúceho embrya.

Otázka znie: Je to dobré alebo zlé? Myslím si, že je to všetko zlé, pretože takáto nekontrolovaná zmes pravdepodobne spôsobí viac škody ako úžitku. Preto naši predkovia dodržiavali inštitút panenstva, ktorý teraz treba samozrejme oživiť …”

Peter Garjaev – Doktor biologických vied, akademik Ruskej akadémie lekárskych a technických vied, generálny riaditeľ Inštitútu kvantovej genetiky.



Preložil: OZ Biosféra www.biosferaklub.info




Jak zraněné vnitřní dítě ovlivňuje náš dospělý život

Publikoval v O láske ·
Máte obavy z toho, že byste mohli svým dětem udělat to stejné, co vaši rodiče způsobili vám? Vyhýbáte se závazku anebo se krčíte strachy při pomyšlení, že někomu řeknete "ne"? Přejídáte se, přeháníte to s pitím nebo kouřením, sexem, nakupováním, prací či trpíte nadměrnými obavami? Obviňujete druhé za svou bolest? Přejete si, aby vaše minulost jednoduše zmizela?



Mnoho lidí prožívá uvedené utrpení a většinu z vás pronásleduje vaše dětství. Právě v té době jste se totiž naučili, jak navazovat s druhými vztahy a jak si získat jejich lásku a souhlas. A právě v té době jste do sebe vstřebali vzorce chování vašich rodičů a vytvořili jste si své hodnoty. Tyto lekce se staly základem vašeho dospělého života. Pokud je tento základ špatný a chybný, pak současná "stavba" či "konstrukce" vašeho života, kterou jste si na těchto základech vystavěli, bude slabá a křehká. Budete mít sklony stále dokola opakovat vzorce z vaší minulosti a znovu prožívat zranění a bolest, kterou jste prožili ve svém dětství.


Je třeba znovu vybudovat či přestavět vaše špatné základy. Je třeba se vrátit do vašeho dětství a uzdravit zranění, v důsledku kterých jste byli slabí a zranitelní. Naplnit emoční prázdnotu a mezery ve vašich schopnostech, které v sobě máte jen proto, že jste nemohli úspěšně projít jednotlivými vývojovými fázemi, jež patří ke zdravému dětství. Tato kniha vás provede procesem uzdravení uvedených emočních zranění díky tomu, že vaše pocity z období dětství ztělesní do podoby vašich vnitřních dětí, čímž vám pomůže tyto pocity lépe uchopit a poznat.


Kdo jsou tyto vnitřní děti? Jsou to vaše vnitřní hlasy, jež nesou pocity, které jste nemohli jako děti vyjádřit. Nesou váš strach, hněv, stud a zoufalství. Nesou také vaše nadšení, radost, štěstí a lásku, ale mnozí z vás v sobě museli popřít i tyto vlastnosti. Ať jste již byli přehlíženi, ponižováni nebo zneužíváni, velmi brzy jste se naučili, že není bezpečné cítit. Poznali jste, že cítit znamená být zranitelní a být zranitelní znamená, že možná nepřežijete. A protože jste chtěli přežít, přestali jste cítit.

Mnozí z vás jste se naučili, že není bezpečné cítit proto, že jste byli vychováni v době, kdy pocity byly považovány za nedůležité. Pokud jste byli vychováváni rodiči, kteří prožili velkou hospodářskou krizi nebo utrpení druhé světové války, pak jste měli rodiče, kteří měli jen velmi málo příležitostí cítit. Větší starosti jim dělalo to, aby byli schopni zajistit základní potraviny, střechu nad hlavou a peníze na účtu do budoucna. Jejich pocit bezpečí závisel na tom, zda dokáží zapadnout do společnosti, která poskytovala stabilitu.

Druhá světová válka znamenala v naší společnosti konec této stability a neměnnosti. V padesátých letech, se zlepšující se ekonomikou a technologií, jsme se stali mnohem mobilnější. Příbuzné, komunity a stabilitu jsme nechali za sebou. V šedesátých letech jsme pak opustili i svůj idealismus. Atentáty, boj za občanská práva a nesmyslné války zanechaly jizvy v našich duších a vyvolaly v nás pocit apatie. Sedmdesátá léta přinesla aféru Watergate, závody ve zbrojení a vývoji jaderných zbraní a rozčarování. Na počátku osmdesátých let jsme se nacházeli ve stavu prázdnoty a nejistoty - byli jsme odpojení od druhých, ale zároveň jsme se ještě znovu nespojili se svými pocity či sami se sebou.


Nyní v těchto letech je toto spojení se sebou samými a s vlastními pocity naprostou nezbytností. Ti z nás, kdo patří k silným poválečným ročníkům, zjišťují, že jsme byli vychováni k tomu, abychom se stali součástí společnosti, která již neexistuje. K dosažení emoční rovnováhy a pohody je nezbytné rozvinout si spojení s naší intuicí či s naším pravým já a osvojit si schopnost rozpoznat a zpracovat své pocity.

V důsledku toho se mnozí z nás cítí oddělení, vyloučení a nepřipravení na výzvy současné doby. Potřebujeme se naučit vypořádat se s těmito pocity. Je třeba, abychom se naučili, jak rozpoznat, vyjádřit, propustit a přetvořit to, co cítíme. K tomu je nutné znovu procítit to, co jsme prožívali ve svém dětství, neboť v té době jsme se poprvé učili o svých pocitech. Je to bolest z našeho dětství, která nám nedovoluje v dospělosti pociťovat svobodu a vnitřní mír.

Změna často začíná u dítěte, neboť dítě symbolizuje proces změny. Vnitřní dítě uchovává naše osobní příběhy a je nositelem našich vzpomínek - a to jak vzpomínek skutečného dítěte, tak vzpomínek idealizovaného dítěte z minulosti. Je to opravdově živá kvalita bytí v našem nitru. Je to duše. Je tím, kdo zažil všechny cykly života, tím, kdo trpěl. A je nositelem obnovy prostřednictvím znovuzrození, jenž se v našem životě objevuje vždy, když se odpoutáme od starého a otevřeme se změně.


Pro mnoho lidí se uzdravení vnitřního dítěte stává synonymem pro uzdravení jejich psychických problémů a závislostí. Ukončení jejich destruktivního chování závisí na tom, zda se dokáží vyrovnat se svou minulostí. Hlavní myšlenkou teorie vnitřního dítěte je personifikace neboli zosobnění této minulosti, kdy jí dáme podobu našich vnitřních dětí. Poskytuje nám to způsob, jak můžeme se svou minulostí navázat konkrétní a hmatatelný vztah, namísto toho, aby pro nás byla pouze něčím abstraktním a těžko uchopitelným.  


Vnitřní dítě představuje vlastnosti nevinné části našeho já. Když však budete pokračovat ve své vnitřní práci, brzy zjistíte, že ve vašem nitru volá o pomoc více než jeden vnitřní hlas. Tyto naše vnitřní hlasy představují různé skupiny potřeb, které vyžadují specifickou reakci, jež odpovídá danému věku. Některé se vynořují v určitém věku, zatímco jiné nesou konkrétní pocity. Je však možné mezi nimi rozeznat zřetelné rozdíly. Právě z toho důvodu často používám množné číslo a hovořím o nich jako o našich vnitřních dětech.

Vývoj od dětství k dospělosti probíhá v určitých přirozených vývojových fázích. Každá tato fáze s sebou nese určité vývojové úkoly, které je třeba zvládnout, aby mohlo dítě úspěšně přejít do další fáze svého vývoje. To, co nezvládnete ve svém dětství, se pak stále znovu objevuje ve vašem dospělém životě v podobě nepřiměřených a nezdravých reakcí, které vám způsobují nepříjemnosti. Tyto reakce jsou přímým důsledkem bolesti a strachu, který jste prožili ve vašem dětství, když nebyly naplněny vaše základní potřeby.


To, jestli se v každé vývojové fázi v průběhu svého dětství naučíte vše, co potřebujete, je podmíněno tím, zda byly naplněny vaše potřeby. Je nezbytné, abyste se se svými rodiči či osobami, které o vás pečovaly, cítili bezpečně a dostalo se vám potřebné podpory k završení dalších úkolů, jež se pojí s jednotlivými vývojovými fázemi. Pokud nejsou vaše potřeby v jednotlivých fázích naplněny, nemáte potřebný základ pro dokončení následujících vývojových úkolů. Váš život se samozřejmě nezastaví proto, že se vám nepodařilo zvládnout tyto vývojové úkoly, bude pokračovat dále a vy přežijete díky tomu, že si rozvinete nezdravé způsoby reagování na druhé a na události, které vám přináší váš život.


V průběhu vašeho dětství jsou tyto nezdravé způsoby jednání funkční a účinné, neboť vám pomáhají přežít. V dospělosti se však stanou nevhodné a nepřiměřené a již vám dále nepřinášejí to, co chcete a co potřebujete. Vy však ve své dospělosti tyto nezdravé způsoby jednání i nadále stále znovu opakujete, protože neznáte žádný jiný způsob reagování a jednání. Tyto vaše projevy chování vyjadřují váš strach z lásky, vaši neschopnost říci "ne", vaši kritičnost a váš stud. A jejich výsledkem jsou vzorce chování, které narušují vaše fungování ve vaší práci, vaši sebeúctu a sebevědomí a vaši schopnost najít a zaujmout své místo ve světě jakožto dospělý člověk.

Tyto nezdravé způsoby jednání a nepřiměřené reakce můžeme připsat svým jednotlivým vnitřním dětem, které žijí v našem nitru, neboť tyto způsoby jednání jsme si rozvinuli v době, kdy jsme byli dětmi. Jsou spojeny s konkrétními emočními událostmi, k nimž došlo v určitých obdobích našeho života. Právě z toho důvodu se nám naše vnitřní děti často objevují v různém věku. U některých lidí je každé toto období dětství či pocit představován jedním konkrétním vnitřním dítětem, zatímco u jiných se v různých obdobích objevuje stále stejné vnitřní dítě, které nese různé pocity.


Vaše vnitřní děti se mohou projevovat ve vašem každodenním životě různými způsoby. Někdy jsou tyto způsoby pozitivní, například dětská radost, kterou cítíte při pouštění draka nebo při míčové hře. Vaše vnitřní děti jsou však také zodpovědné za chvíle, kdy se cítíte rozzlobení, osamělí nebo zmatení. Tyto bolestivé pocity vyplují na povrch pokaždé, když se ocitnete v situaci, která zahrnuje nějaký vývojový úkol, který jste dosud nezvládli.

Například v mladším školním věku jste si měli rozvinout dovednost "dokončování úkolů". Mezi šesti a dvanácti lety jste ve škole dostávali domácí úkoly. Pokud jste namísto jejich vypracovávání soustředili svou pozornost na bolestivou situaci doma, pokud jste se báli, že dostanete výprask nebo jste se snažili odhadnout, zda váš otec bude nebo nebude opilý, pak se vám možná již nedostávalo potřebné emoční, duševní a rozumové energie k osvojení si dovednosti zahajovat nějaké úkoly a vytrvat v práci na nich až do jejich dokončení. Možná jste tehdy byli označováni za líné nebo hloupé, neboť jste nebyli schopni dokončovat úkoly. V reakci na to jste pociťovali stud a začali jste považovat sami sebe za neschopné. Když jste se pak v dospělosti setkali s podobnou situací, například když jste měli napsat semestrální práci nebo dokončit zprávu pro svého šéfa, možná jste znovu zažívali stejné pocity studu a stejný strach z ponížení. Abyste mohli uzdravit tuto bolest, bude třeba se vrátit do uvedeného věku a pomoci vašemu vnitřnímu dítěti v tomto mladším školním věku naučit se potřebné dovednosti k dosažení úspěchu. Když budete nyní vědět, že dokončování úkolů se učíte v této vývojové fázi, pomůže vám to zaměřit se na své vnitřní dítě v tomto věku a pomoci mu rozvinout si potřebné dovednosti.

* * *
- z knihy Uzdravte své vnitřní dítě, Cathryn L. Taylor
prevzaté: Svět zázrakú



...pravda !!!!

Publikoval v O láske ·
"Ty nejmoudřejší duše jsou často nejvíce týrány, odháněny a osamoceny. Jsou odmítány a přehlíženy. Nesou ve svých duších moudrost Vesmíru a často žijí v popření všeho, co vidí, slyší a cítí, aby vůbec přežily. Uzavírají se a stahují do sebe. Je to však hlavně společnost, která je odmítá, aby si udržela kontrolu a protože se bojí pravdy, kterou tyto duše vidí. Čím více se cítíte odmítáni a odstrkováni, tím více si můžete být jisti, že druzí mají strach z vaší síly, vašich darů a vaší moudrosti. Ve skutečnosti je to kompliment. Čím nepříjemněji vám je ve společnosti některých lidí, tím více si můžete být jisti, že je jim stejně nepříjemně v přítomnosti osvícené duše. Změňte své vnímání, myšlení i pohled na věc. Uvědomte si, že pocit, že nejste vítáni, je znamením vaší hloubky a vyspělosti. Sami uzřete to všechno, co v sobě máte. Přestaňte se schovávat, přijměte se, vnímejte se a buďte plně sami sebou."

- Phiona Hutton

prevzaté: FB




Ovládanie okolia

Publikoval v O láske ·
Ovládat okolí se snažím jen tehdy, když ztrácím důvěru
Snaha mít vše pod kontrolou je reakcí na náš strach. Ovládat ostatní lidi, dění či sami sebe se pokoušíme tehdy, když se bojíme, že nám někdo ublíží jako kdysi v minulosti. V podvědomé mysli se pod potřebou ovládat skrývají staré citové úrazy a oblasti, kde zapomínáme na víru a ztrácíme důvěru i sebedůvěru. Každá situace, kterou se snažíme mít pod kontrolou, patří k těm, v nichž nám schází důvěra.
Důvěra je síla naší mysli, která spojuje všechny její části dohromady a soustřeďuje je jedním směrem. Víra je skutečnost, že v tuto část vlastní mysli věříme. Vneseme-li do nějaké situace důvěru, obnoví se naše sebedůvěra, což nám umožní vzdát se kontroly nad děním, takže se věci mohou pohnout kupředu. Důvěřujeme-li, začne jen díky síle naší mysli fungovat v náš prospěch i to, co na první pohled vyhlíží tragicky či negativně.

* * *

Dnes v každé situaci vnímej to, co se snažíš ovládat. Vnes do této situace důvěru. Veškeré potíže pocházejí z nedostatku sebedůvěry. Ochota věřit, že ty sám a s tebou i lidé v okolí děláte to nejlepší, co můžete, znamená, že důvěřuješ tomu, že všechno pracuje pro tebe. Důvěra není naivita - důvěra znamená, že k vyřešení situace používáš sílu svého ducha.

* * *

- z knihy Jestli to bolí, není to láska; Chuck Spezzano



Sebeúcta, sebevědomí

Publikoval v O láske ·
....a respektování sebe sama
Každý člověk zakládá svou sebeúctu na něčem jiném. To, co potřebujete vy, abyste si mohli vážit sebe sama, se může lišit od představ jiných lidí. Je důležité, abyste si našli, na základě čeho roste vaše vlastní sebevědomí, sebeúcta a vnitřní radost z toho, kdo jste.
Seberespekt vychází, na nejvyšší úrovni, z úcty k vlastní duši. To znamená, že mluvíte a jednáte na takové úrovni upřímnosti a celistvosti, která odráží vaše vyšší já. To znamená stát si za tím, v co věříte (aniž byste o tom však museli přesvědčovat ostatní), a jednat podle svých vlastních hodnot. Mnozí z vás kritizujete druhé, že nežijí podle hodnotového systému, který považujete za správný, ale při bližším pohledu možná zjistíte, že podle něj nežijete ani vy sami. Setkali jste se s lidmi, kteří neustále všem říkají, co by měli dělat, a sami si dělají, co se jim zachce. Seberespekt znamená skutečně žít podle svých hodnot a podle toho, v co říkáte, že věříte.
Mnozí z vás říkáte, že věříte v určitý žebříček hodnot, který jste si sestavili, ale ve skutečnosti jednáte podle jiného. To vede k mnoha vnitřním konfliktům. Hluboko uvnitř můžete například věřit v monogamii, ale váš partner si přeje mít v tomto směru volný vztah. Jelikož s ním či s ní chcete dál zůstat, rozhodnete se to přejít. Věříte v určitý systém hodnot, ale žijete podle jiného systému, což může vést k mnoha konfliktům a možné bolesti s tím spojené.

Jak poznáte, jestli hodnoty, o nichž si myslíte, že podle nich chcete žít, jsou opravdu vaše? Většinou to nepoznáte, dokud je nevyzkoušíte. Můžete si například myslet, že správný člověk vstává brzo ráno, ale sami si vždycky přispíte. Mnozí z vás máte v představách určité hodnoty, podle kterých by se podle vás mělo žít, ale nežijete tak. Nejlépe uděláte, když si je vyzkoušíte v životě - nějaký čas vstávejte brzo ráno. To, co jste považovali za své hodnoty, se často ukáže být pouze od někoho převzaté "mělo by se", protože když tak začnete skutečně žít, zjistíte, že pro vás to neplatí. Ptejte se, čeho si vážíte. Co si myslíte, že dělají správní lidé? Žijete tak? Je těžké mít ze sebe dobrý pocit, žijete-li způsobem, který protiřečí tomu, v co uvnitř věříte. Je důležité prozkoumat své hodnoty a buď podle nich žít, nebo je změnit.

Respektovat sebe znamená vycházet ze své síly, ne ze své slabosti.

Až si budete stěžovat, že vás někdo rozesmutnil nebo rozzlobil, zeptejte se sebe sama: "Proč si vybírám zažívat právě tento pocit," nebo "proč jsem se rozhodl/a reagovat tímto způsobem?" Když hledáte vinu v druhých, vzdáváte se vždycky své vlastní síly. Dokážete-li zjistit, proč jste se rozhodli zareagovat na něčí jednání pocitem ublíženosti, mnohé se o sobě dozvíte. Někteří z vás máte strach, že kdybyste se za sebe postavili, mohli byste ztratit lásku nějakého člověka. Jsou lidé, kteří umí celkem šikovně přesvědčovat, že se mýlíte, když si stojíte za svou pravdou. V duchu jim poděkujte za příležitost zesílit, protože síla se často rozvíjí tváří v tvář nesouhlasu. Respektovat sebe znamená stát za svou nehlubší pravdou a znát své nejniternější pocity. Znamená to mít autoritu nad svými pocity v sobě, a ne v druhých.

Někteří z vás žijete nebo se stýkáte s lidmi, kteří vás ponižují a kritizují. Nakonec se můžete natolik soustředit na jejich pocity, že ztratíte kontakt se svými vlastními. Jedna žena se provdala za muže, který odsuzoval a kritizoval většinu všeho, co udělala. Natolik se zaměřila na jeho pocity, že se po celá ta léta, co spolu žili, nikdy neptala, jaký má ona pocit z toho, jak se k ní muž chová. Vždycky se velmi snažila ho uspokojit, předvídala jeho nálady a rozmary, aby se vyhnula další kritice. Jenže ať dělala, co dělala, vždycky to nakonec dopadlo tak, že se na ni zlobil. Začala mít pocit, že selhala nebo že je nějakým způsobem špatný člověk. Strávila tolik hodin analyzováním jeho pocitů, že přestala sledovat své vlastní. Mnozí z vás se snažíte uspokojovat druhé a ve své snaze se soustředíte více na jejich pocity než na to, co cítíte vy sami.

Vážit si sebe znamená věnovat pozornost svým pocitům. Nemusíte mít důvod, proč jste se rozhodli dělat to či ono. Svou hodnotu nemusíte nikomu dokazovat. Uznávejte své pocity; neanalyzujte je a nezpochybňujte. Nesnažte se je neustále rozebírat: "Mám opravdu důvod cítit se ublíženě?" Uznejte, že vaše pocity jsou pro vás skutečné, a važte si jich. Mnozí hledáte autoritu v druhých. Když vás odsoudí, věříte jim. Když vám řeknou, že všechno je vaše vina, věříte jim. Nenavrhuji vám, abyste ignorovali vše, co vám lidé říkají, ale abyste si vážili toho, co v dané oblasti cítíte vy. Jedna věc je otevřenost vůči konstruktivní kritice a druhá věc je neustále se snažit dělat to, co od vás chtějí druzí, přestože to sami nechcete. Budovat si sebevědomí a sebeúctu předpokládá vážit si sebe ve svých slovech, činech, i ve svém chování.

Sebevědomí znamená věřit si a vědět, že jste vždycky udělali to nejlepší, co jste uměli, i když za dva dny už můžete vidět lepší řešení. Předpokládá to spíše se chválit než hanět a dovolit si mít dobrý pocit z toho, kdo jste. Někteří z vás se ustavičně o něco snažíte, nutíte se, jdete z jedné práce do druhé a máte pocit, že ať uděláte co uděláte, stále je to málo. Velké úsilí a tvrdá práce nemusí být nutně cestou k radosti. Respektujte sebe sama tím, že budete následovat proud své vnitřní energie. Odpočívejte, hrajte si, přemýšlejte a najděte si čas na spočinutí v tichu. Dělat to, co vás naplňuje, je cesta, jak prohlubovat své sebevědomí.

Ostatní se k vám budou chovat tak, jak se chováte sami k sobě.

Nečekejte, až vás lidé začnou respektovat a chovat se k vám pozitivněji. Nezačnou, dokud se tak nebudete chovat sami k sobě. Nemusíte zůstávat mezi lidmi, kteří vás nerespektují, neváží si vás a nejednají s vámi pěkně. Pokud se přece ocitnete v jejich společnosti, buďte velkorysí a pamatujte, že vás nerespektují proto, že nerespektují sami sebe. Můžete telepaticky vysílat zprávu, jak si přejete, aby se k vám lidé chovali. Druzí vás budou využívat a považovat za "své jisté", jen když je necháte.

Nepotřebujete se na druhé zlobit a domáhat se svých práv, protože tím vyvoláte jen vzájemný boj o moc. Mějte srdce otevřené. Tito lidé s největší pravděpodobností neumí rozpoznat své vlastní vyšší já, a nemohou si proto vážit toho vašeho. Své sebevědomí nechcete zakládat na tom, jak se k vám druzí chovají nebo jak vás vidí. I když ze sebe budete mít sebelepší pocit, vždycky se najdou lidé, kteří vás nebudou respektovat, protože se nenaučili chovat se láskyplně sami k sobě. Vaše vztahy s druhými mohou být jen tak dobré, jak dobrý je jejich vztah k sobě samým. Nevědí-li, jak milovat své "já", stanoví to mez, nakolik mohou milovat vás. I kdybyste se snažili sebevíc a dělali sebelepší věci, nemohou vám dát lásku, kterou hledáte. Klíčem k dobrým pocitům z chování druhých je odpuštění. Dále uvolněte veškerou zlobu, kterou možná pociťujete, nechte ji prostě jít a soustřeďte se na jiné věci.

Někteří z vás máte pocit, že za vaše nízké sebevědomí mohou vaši rodiče. Své rodiče vinit nemůžete, protože to byla vaše reakce na ně, že jste si přestali věřit. Dvě děti mohou pocházet od stejně necitlivých nebo negativních rodičů, přitom jedno vyroste a má dobrý pocit ze sebe sama, zatímco druhé takový pocit nemá. To sami si vybíráte cítit se špatně. Místo litování se kvůli svému dětství a stavění se do role oběti své výchovy si raději uvědomte, že jste si tyto podmínky sami vybrali, abyste se naučili něčemu, co podpoří růst vaší duše.

Možná si říkáte: "Můj vzorec je nacházet si muže, kteří mne ponižují, protože jsem měla takového otce." Přišli jste na Zem, abyste se naučili něco o lásce. Pokud jste se to nenaučili u svého otce, budete si vybírat muže s podobnými vzorci chování, aby vás naučili to, co potřebujete umět. Svého otce jste možná vnímali jako necitelného člověka a později vám dojde, že jste si přitahovali podobné typy lidí, dokud jste se nerozhodli, že už tak se sebou zacházet nenecháte. Možná, že jednou z věcí, které jste se přišli v tomto životě naučit, je vážit si a milovat sebe sama. Proto jste si vytvářeli situace, které vás k tomu vyzývaly. Jakmile se rozhodnete udělat to, staré vzorce zmizí.

Každá situace ve vašem životě je příležitostí k učení, kterou vytvořila vaše duše, aby vám ukázala, jak získávat více lásky a síly.

Děti reagují na stejnou výchovu různě. Toho si můžete všimnout, když se podíváte, jak moc se od sebe mohou lišit sourozenci, přestože pocházejí od jedněch rodičů. Z některých dětí vystavených negativní energii vyrostou jemní a milující lidé. Některé jsou tak citlivé, že nedokáží vydržet působení negativní energie a uzavřou v sobě tu část, která cítí. Jiné nabudou pocit, že musí být tvrdé a nasadit si masku nezranitelnosti.  

Sebeúcta pramení z ochoty respektovat to, kdo jste, a milovat se takoví, jací jste právě teď. Bude těžké něco na sobě měnit, dokud se nepřijmete. Vážíte-li si sebe a svých pocitů, druzí vás nemohou ovlivnit.

Jste velmi cenný člověk, bez ohledu na vaši minulost, bez ohledu na myšlenky, které máte, bez ohledu na to, kdo ve vás věří a kdo ne. Jste život sám - rostoucí, rozpínající se a dosahující vzhůru. Všichni lidé jsou hodnotní, nádherní a jedineční. Smyslem všeho, co jste až doposud prožili, bylo naučit vás něco víc o tom, jak si tvořit ve svém životě lásku.

Mezi respektováním sebe sama a sobeckostí vede jemná hranice. Někteří z vás cítíte, že máte plné právo zlobit se na druhé v případě, že vám ublížili. Važte si pocitů druhých, ale dělejte to tak, abyste zároveň respektovali své vlastní. Aby se vám to podařilo, budete chtít vycházet z vyšší úrovně mluvení i jednání. Budete-li mluvit o své zlobě, rozčilovat se nebo křičet, vyvolá to jen vzájemný boj o moc a oběma se vám uzavře srdce. Když někdo dělá něco, co se vám nelíbí, dřív než promluvíte, otevřete své srdce. Pokud se přece rozhodnete něco říct, nabídněte slova raději o tom, co cítíte, než o tom, co kdo udělal. Můžete říct: "Cítím se ublíženě," namísto "tys mi ublížil/a". Mocný způsob, jak se vyjádřit, je: "Vybírám si cítit se ublíženě." Všechny pocity, které zažíváte, jste si sami vybrali.

Vážit si sebe znamená vědět, že si všechny své pocity v každé chvíli sami vybíráte.


Když mluvíte s lidmi způsobem vyjadřujícím úctu k jejich hlubší bytosti, máte vždycky lepší pocit ze sebe sama. Možná jste si všimli, že když jste dali průchod své zlobě nebo ublíženosti, abyste se zbavili vnitřního napětí, bylo vám nakonec často ještě hůř. Přinejmenším ve vás zůstal pocit nedokončenosti. Nemůžete z něčeho odejít, dokud to neuděláte s láskou. Situace, jež opouštíte v hněvu, vás čekají k dokončení v budoucnosti. Nemusí to být s tím samým člověkem, nicméně vytvoříte si podobnou situaci s podobným člověkem, abyste měli možnost vyřešit ji s láskou a v míru.

Je důležité respektovat druhé. Máte-li pocit, že vás lidé nerespektují, vystavili jste se takové situací možná proto, abyste se naučili něco o soucítění a jemnosti ve svém chování k ostatním. Být citliví k pocitům druhým není totéž, jako snažit se je uspokojovat. Buďte ochotní vidět jejich potřeby a přání. Mluvíte s druhými úsečně, bez zájmu o to, jak se cítí? Mluvíte rozzlobeně nebo nervózně? Sledujte, jakou energii k lidem vysíláte, protože cokoliv dáte, to se vám vrátí. Více si uvědomujte, jak působíte na druhé, protože čím více je respektujete, tím více respektu se k vám dostane. Važte si jich, jejich času a hodnot a oni si budou vážit těch vašich.

Někteří lidé si vždycky každého váží a mají pocit, že se jim nevrací, co dali. V takovém případě je to často proto, že nevěří, že si zaslouží pěkné zacházení a dovolují lidem, aby je považovali za "své jisté". Je snadné respektovat se, když vás respektují lidé okolo. Výzvou je respektovat se, i když to druzí nedělají. Nejprve jim odpusťte a pak se vzdejte jakékoliv potřeby, aby si vás vážili. Potřebujete-li uznání druhých, abyste ze sebe mohli mít dobrý pocit, vzdáváte se své vlastní síly.

Je příjemné, když ve vás druzí věří, důvěřují vám a podporují vás. Přesto je důležité, chcete-li být silní, abyste to od nich nepotřebovali, abyste na tom nezakládali svou víru v sebe. Potřebujete-li neustále něčí potvrzení, hledáte autoritu v druhých a ne ve svém hlubším já. Vaše pravda může být jiná než pravda ostatních. Mýlíte se jedině tehdy, když si nevážíte své pravdy a přijímáte to, co je pravdivé pro jiné, přestože pro vás osobně to neplatí.

Někteří lidé věří v reinkarnaci, jiní ne. Možná že těm, co v ni věří, se žije díky této víře radostněji a snadněji. Možná že víra v pouze jediný život jej dělá důležitější a skutečnější. Ať věříte v cokoli, je důležité, abyste si toho vážili a byli otevření novým pohledům na věc, pokud by vám vytvořily v životě více radosti. Nepřijímejte automaticky nic, dokud vám to nezní jako vaše pravda. Važte si své pravdy, věřte v sebe a postavte se za sebe, mějte ale soucítění s ostatními.

Pamatujte, že na vás záleží, že jste důležití a máte nějaké jedinečné, zvláštní poslání, jak přispět světu. Nezapomínejte, že jste významná bytost. Vaše sny, fantazie a cíle jsou stejně důležité jako cíle kohokoli jiného.

* * *

- z knihy Žít s radostí, Sanaya Roman



Nemilované dcery a otázka mateřství

Publikoval v O láske ·
Před rozhodnutím, zda mít či nemít dítě nebo děti, stojí každá žena, avšak pro dcery, které nebyly svou matkou milovány, jejichž matka byla vyloženě krutá, zanedbávala je nebo odstrkovala, nebo jim nějak jinak způsobila citovou újmu a psychické zranění, je tato otázka úplně jiného druhu. Hlavní myšlenka, která se těmto ženám vynoří v mysli, je paralyzující strach, že se stanou stejnými matkami, jako byly ty jejich. Mohu vám říci ze své vlastní zkušenosti, že je to strach jako žádný jiný - takový strach, který ve vás vytváří propast, jež hrozí, že vás celé pohltí.

Na téměř dvacet let svého dospělého života jsem se vědomě rozhodla dítě nemít. Konzultovala jsem to s terapeuty, kteří jasně cítili, že je zde velké riziko, že budu zneužívání a další nelaskavé návyky opakovat. Slovo, které mi utkvělo v paměti, byla "recidiva", a spolu s ním také všechny dokládané návyky fyzického násilí v rodinách. Já sama jsem nebyla fyzicky zneužívaná, ani se kolem mě nevyskytovalo žádné násilí, ale stále zde zůstávala otázka: Mohla bych být jako matka opravdu milující, nebo by se vzorce z mé rodiny, které jsou v ní zakořeněny už přes dvě generace, nadále opakovaly?

Teprve o mnoho let později jsem zjistila, že jsem nebyla jediná nemilovaná dcera, která si tuto otázku pokládala.

Kulturní mýty a nepohodlné pravdy
Mýty o mateřství stojí v pozadí celého toho vnitřního zmatku, který nemilované dcery prožívají, stejně tak jako jsou příčinou jejich pocitů izolace a osamění, neboť čelí problémům, se kterými se jiní vypořádávat nemusejí. Tyto mýty zahrnují například mylná tvrzení, že mateřství je pro náš druh instinktivní (není!), že všechny ženy jsou pečující a že všechny matky milují své děti. Tyto mýty o mateřství spolu váže představa bezpodmínečné lásky; jak říkal psycholog Erich Fromm v Umění milovat: "Láska matky je blaho a mír, nepotřebuje být vydobývána ani zasluhována."

Nemilovaná dcera však ví svoje - neboť je velmi pravděpodobné, že již mnoho let trpí pocity hanby a strachu, že ona je na vině za to, jaký je její vztah s matkou, přičemž však stále touží po tom, aby ji její matka milovala. Její dospělost s sebou přináší mnoho problémů, zejména jak zvládat svůj vztah s matkou a s dalšími členy své rodiny. I přesto, že si postupně uvědomuje svá zranění (i to, kdo jí je způsobil a stále působí), nadále touží po lásce a podpoře své matky. Tomu já říkám "jádro konfliktu" - neustálá vnitřní válka mezi sklonem opakovat své návyky v chování a reakce, které jsme si vyvinuly jako obranu na matčino zacházení, a mezi stále trvající potřebou mít od své matky pozitivní pozornost.

Otázka, zda mít či nemít děti
Coby jeden ze zásadních milníků a cílů v dospělosti je toto rozhodnutí velmi individuální. Jak ukazují statistiky, to, že žena nemá dítě, už ji nedělá vyvrhelem společnosti, jako tomu bylo dříve. Stále více žen si volí žít život bez dětí, a to z mnoha různých důvodů. Ve studii, kterou vedla Leslie Ashburn-Nardo a která byla zveřejněna v roce 2017, je uvedeno, že kulturní náhled na rodičovství jako normu může zaostávat za jinými rozhodnutími, která v našem světě činíme.

Do své studie zapojila 204 studentů psychologie, které nechala přečíst úryvek o dospělém člověku v manželství a posoudit, nakolik byl tento člověk naplněný. Každý dostal úplně totožný článek, ale u některých v něm bylo změněno pohlaví osoby a rozhodnutí, zda dotyčný chtěl nebo nechtěl děti. Nejen, že studenti, kteří měli článek s bezdětnou osobou, označili tuto osobu za méně naplněnou, ale rovněž přitom projevovali morální rozhořčení nad jejím rozhodnutím. Průměrný věk studentů byl 20,6 let, 141 z nich byly ženy převážně bílé rasy a studie probíhala na univerzitě na středním západě.
Už podle mýtů o mateřství je zřejmé, že kulturní předsudky o tom, co je normální, jsou často plné zbytečné přítěže, stejně jako dosud převládající kulturní předpoklad, že lidé jsou šťastnější a naplněnější, když mají děti. Nic z toho se dosud nezměnilo navzdory tomu, jak různorodé výsledky výzkumy prokazují.

Ženy, které se vědomě rozhodují zůstat bezdětné, se tak však rozhodují z jiných důvodů než nemilované dcery. U nemilovaných dcer je hlavní otázkou, zda se nebude opakovat jejich vlastní minulost.

Zde jsou uvedeny dva způsoby náhledu vyjmuté z mých rozhovorů, které jsem dělala pro svou knihu Detoxikace pro dcery: Uzdravte se z ran svých nemilujících matek a začněte žít svůj život:

"Mít dítě pro mě bylo velmi důležité a nakonec mám tři. Ano, byla jsem nervózní, ale také jsem se odhodlala dát svým dětem všechnu lásku, kterou já jsem neměla. Byla jsem dokonalá matka? Ne, ani zdaleka. Ale mým dětem se dařilo a já je zahrnovala láskou, komplimenty, porozuměním a podporou - vším, co mně samotné bylo upřeno." (Lorraine, 48 let)
"Nevěřila jsem, že jsem schopná přivést dítě na tento svět. Měla jsem panický strach, že mě potká stejné zoufalství jako mou matku, když měla mě. Bála jsem se také, že se mi narodí holčička, ale kdyby bylo možné zajistit, že budu mít syna, možná bych si to rozmyslela. Moje matka vycházela s mými bratry, svými syny velmi dobře. Lituji toho? Ano, protože po 20 letech jsem už jiná. Dnes už je pozdě." (Deidre, 46 let)

Toto jsou pouze dvě odpovědi z celé variace možných odpovědí a samozřejmě je jich spousta dalších mezi nimi: jsou ženy, které děti mají, a mají s nimi těžké vztahy, stejně jako jsou ženy, které se rozhodly děti nemít a nelitují toho. Pravdou je, že většina nemilovaných dcer se stává dobrými matkami, jsou-li si vědomy toho, jak je jejich vlastní dětství poznamenalo a v případě potřeby podstupují terapii. Neznamená to, že si nedělají starosti o to, jaké budou matky - ty si dělají - a často se potýkají se svou vlastní reaktivitou i s odkazem svého dětství. Ale dobré mateřství není o tom být dokonalá; je to o umění naladit se na své dítě, milovat ho a být s ním.

Je smutnou pravdou, že nemilované dcery, které jsou nejnáchylnější k opakování celého cyklu zanedbávání a bezohlednosti vůči vlastním dětem, jsou ty, které mylně věří, že mít vlastní dítě je vyléčí, že díky němu budou mít větší hodnotu v očích své matky nebo jiných lidí, nebo mají dítě proto, že zoufale touží po tom, aby je někdo miloval. Všechny tyto důvody mají jedno společné: Považují dítě za rozšíření samotné matky a jejích potřeb. To je samo o sobě receptem na zopakování minulosti.

Poučení se z minulosti a odpoutání se od ní
Dcery, které se rozhodnou mít děti a jsou schopny být úspěšnými matkami, jsou ty, které vědomě čelí následkům svých vlastních dětských zkušeností, často s pomocí intenzivní terapie. Mnohé z těchto žen, včetně mě samé, užívají jako kompas techniku "vydej se opačným směrem": dívají se, co jim samotným chybělo, a soustřeďují se na to, aby to dostaly jejich děti.
Mnohem důležitější než to, co dělají, je však to, co nedělají. Vědomě si odmítají osvojit stejné chování, jimiž jim ubližovaly jejich matky. Věda říká, že pro emoční zdraví dětí je mnohem důležitější vyhýbat se nejničivějším rodičovským chybám, než všechno to dobré, co jim dáváme. Jak uvádějí Daniel Siegel a Mary Harzwell ve své knize Rodičovství skrz na skrz, je důležité zanechat vlastní emoční zátěž a reaktivitu za sebou a vědomě se místo toho naladit na své dítě.

Mezi chyby, jimž by se milující matky měly vyhýbat, patří:

Dívat se na své dítě jako na svoji součást místo jako na individuální bytost
Užívat slova jako zbraně pro vyvolání hanby nebo viny
Začínat svá kázání tím, že přednesete, co všechno je na dítěti špatně
Znevažovat pocity dítěte tím, že je "přecitlivělé"
Shazovat projevy dítěte nebo způsob, jakým si vybavuje události
Ignorovat osobní prostor dítěte a jeho hranice
Nikdy se neomluvit ani nepřipustit chybu
Mějte na paměti, že úspěšné mateřství neznamená být ve všem dokonalá; lidé jsou už z definice nedokonalí. Právě proto si potřebujeme umět připouštět své omyly a omlouvat se za ně.

Volba a nepodniknutá cesta
Já své rozhodnutí nemít dítě změnila, když mi bylo 38, a první věc, kterou jsem udělala, když jsem zjistila, že čekám dceru, bylo přerušení kontaktu s mou matkou. Bylo to rozhodnutí, nad kterým jsem váhala téměř 20 let, kdy jsem kontakt neustále přerušovala a zase obnovovala, až za mě definitivně rozhodlo moje vlastní mateřství. Rozhodla jsem se chránit své dítě. Mé dceři je dnes 30 let a ano, mít ji bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy mohla pro sebe udělat. Hodně mě to stálo; silně to ovlivnilo mé manželství, jehož podstatným základem bylo nemít děti, stejně jako se změnily mé vztahy s přáteli. V mém případě mi mateřství přeměnilo osobnost.

Ale mnou nalezená odpověď není odpovědí pro každého. Zrovna nedávno jsem dostala zprávu od jedné své čtenářky, které je dnes 60 let, a ta mi napsala:
"Celé dekády, od dvaceti až do čtyřiceti, jsem řešila otázku, zda mít či nemít děti, a pak, když se mi ve 45 letech dveře zavíraly, jsem řekla Ne i naposledy. A bylo to pro mě správné. Potřebovala jsem vzkvétat podle svých vlastních pravidel a milovala jsem svou práci imigrační právničky. Miluji svého manžela a náš společný život. Ale nejsem ani vyloženě bezdětná. Potkávám se s dětmi svých přátel, které zbožňuji, s neteří, do které jsem blázen, i s mladými lidmi, které jsem učila. Můj život rozhodně není prázdný a určitě nemám pocit, že bych o cokoli přišla."
Ámen.

Vědomé rozhodnutí je to jediné, na čem záleží. Je načase přijmout, že ne všechny ženy jsou uzpůsobeny k tomu být matkami, započít upřímné diskuze a zahnat pocity studu, který pronásleduje všechny nemilované dcery.

- Peg Streep

* * *

https://www.psychologytoday.com/us/blog/tech-support/201809/unloved-daughters-and-the-question-motherhood
překlad: Magda Techetová




Nepovedené manželství a problémy ve vztazích:

Publikoval v O láske ·
......I za to mohou možná vaši rodiče

U některých lidí, i když jsou skvělí, je s nimi pohoda a všichni je mají rádi, partnerský život nefunguje. Všichni kroutí hlavou, jak je to možné, když jsou tak úžasní?! Za takovým "neúspěchem" se bohužel často skrývá ne zrovna šťastné dětství, nedobré vztahy mezi rodiči nebo přímo špatný vliv některého z rodičů.

Být rodičem není jednoduché a ještě méně jednoduché je být dítětem. Někdy nám věci, které nás poznamenaly v dětství, blokují radost z určitých věcí nebo uvolněnou pohodu ve vztahu, ale my to ani netušíme.

Nešťastné vztahy kvůli nevinné poznámce mámy

"To sis neměla dělat škodu, nosit naší Marušce sladkosti, vždyť je tlustá dost," řekla moje maminka, když mi bylo pět let, a podle mé psycholožky to byla první velká rána mému ženství. Máma to nemyslela špatně, ale moje podvědomí si tenhle moment navždycky zapamatovalo. Paradoxně jsem tlustá nikdy nebyla, postavu mám normální, ale o to nejde. V pubertě mi něco podobně nehezkého řekl ještě můj první kluk, osudová láska, a bylo hotovo… Dnes v pětačtyřiceti jsem ztratila naději, že na mě ve světě čeká někdo, kdo by mě mohl mít rád. Mám skoro dospělou dceru, za sebou nepovedené manželství a několik vztahů jako přes kopírák. Proč se to děje, jsem se dozvěděla až teď na regresní terapii. A věci mi konečně začaly dávat smysl, proč jsem, jaká jsem… A začala jsem zase trochu věřit v dobré konce," napsala mi čtenářka Marie, na jejímž příkladu je bohužel vidět, jak "málo stačí", a člověk zabředne do vzorců, které mu ničí život.

 
Terapie není nikdy na škodu

Pobavil mě článek koučky Marion Higgins, která o vztazích mezi rodiči a dětmi píše toto: "Víte, je téměř nemožné vychovat dítě, abyste mu někdy neublížili. Člověk by ale měl být empatický k citlivým tématům, která dítě poznamenají vlastně vždycky - neumíš, nejsi dost dobrý, dost šikovný, nejsi dostatečně hezká, abys… To jsou věty, kterých by se rodiče měli prostě vyvarovat. Ve skutečnosti se to ale povede jen málokomu, jsme přece "jenom" lidé.

Někdo kritice odolává lépe, někdo hůře, ale ještě jsem ve své praxi nezažila snad nikoho, koho by dětství negativně nepoznamenalo a tím negativně neovlivnilo budoucí partnerský život. Kdybych měla poradit, co s tím, řeknu: Choďte na terapii a otevřete své dětství. Třeba tam nenajdete žádného bubáka, pokud ano, vyřešte ho a jděte dál, najednou to půjde lehčeji a svižněji."

Otevřené vztahy s rodiči
Obecně se míní, že nás poznamená jen kruté dětství s rodiči, se kterými "není řeč". To ale není tak jisté, jak je vidět v textu nahoře, leckdy stačí málo a citlivý člověk má zaděláno na problém. Základ je proto udělat si ve věcech pořádek. Pokud se svými rodiči nevycházíte nebo vám na nich něco extrémně vadí, řešte to. Pokud to nejde s nimi, tak s psychologem nebo třeba na rodinných konstelacích. Ať máte "čistý stůl". A pokud s rodiči máte hezké vztahy, buďte vzájemně co nejvíce otevření, otevřete i malá tabu, vždy to o něco více vyčistí vzduch a pomůže oběma stranám k lepšímu žití.




9 pocitů, kterými intuice signalizuje, že tohle není ten pravý

Publikoval v O láske ·
Na počátku vztahu s někým novým ovšem jde o pocity spíše zmatené, neuspořádané a nejasné. Je proto velmi důležité umět se do nich zaposlouchat a pokusit se vyznat se v nich. Často se totiž vnitřní hlas pokouší nás oslovit varovnými signály včetně fyzických příznaků, že jsme si zvolily toho nepravého…

1. Fyzické příznaky

Lehké točení hlavy je věc jedna. Těžká tělesná nepohoda a třesavka zas úplně jiná. U každého jsou samozřejmě varovné signály jiné. Nebude-li vše jak být má, pocítíte nepochybně ty svoje.

2. Je vám nepříjemné představit ho svým blízkým

Něco jiného je, máte-li rodiče spíše konzervativního založení a dotyčný je demonstrativně neformální jedinec s dredy na temeni. To nemá nic společného s tím, že ho schováváte i před blízkými kamarádkami, protože se obáváte uslyšet od nich pravdu, kterou slyšet nechcete.


  

3. Je vám trapné ukazovat se s ním před lidmi

Něco na něm, něco na jeho zevnějšku, vás uvádí do rozpaků nebo se obáváte, že udělá něco, za co se budete stydět. Máte zkrátka pocit, že se ním nemůžete ukázat před jinými lidmi.

4. Jste ve věčné defenzivě

Neustále zpochybňuje všechno, co řeknete, podceňuje vás a vy máte pocit, že mu věčně musíte něco dokazovat.

5. Vždycky za něco můžete

Každou situaci dokáže obrátit tak, že jste jí vinna vy. Když se vám nelíbí, jak se chová, můžete si za to sama, protože jste strašně malicherná nebo si všechno berete moc k srdci. Pomalu tomu začínáte i věřit. Manipuluje vás.

6. Máte pocit, že jste horší než on

A je dost možné, že i to je důsledek jeho chování. Ten správný člověk by vám dodával sebedůvěru, dával by vám najevo, že jste mu blízká a stojí o vás takovou, jaká jste.


  

7. Žárlíte na každou ženu v jeho životě

Možná tkví problém ve vás, ale možná také v tom, že skutečně až příliš laškovně komunikuje s jinými ženami. Žárlivost v každém případě nikdy k ničemu dobrému nevede.

8. Dráždí vás

Možná tím, s jakou zavilou zuřivostí hájí svou politickou partaj. Možná tím, že hlasitě mlaská. Ale je docela možné, že pouhá jeho přítomnost vás vyvádí z míry.

9. Změnila jste se k horšímu

Při všech výše popsaných příznacích – kdo by se nezměnil k horšímu? Vedle toho správného muže žena rozkvete, více se usmívá a neutrhuje se na každého, kdo chce zjistit, co se to s ní děje. Zase tolik moc se toho možná neděje. Máte však vedle sebe nesprávného muže.

pronaladu.cz




Když děti pláčou a my o tom nevíme …

Publikoval v O láske ·
Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.

Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela,  chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.

Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.

Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.

Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.

«Míšenko, chceš si popovídat?» – zeptala jsem se. «Ano maminko!».

Tak jsme se zavřely v pokoji. Sedíme, mlčíme. Vidím ale, že se jí oči zalévají slzami. «Povídej, holčičko, copak je…».

A Míša povídala… «Maminko, já tě mám tak moc ráda… Ale prve jsi neměla pravdu… Můžu říct, žes neměla pravdu?» – «Jistě, že můžeš, Míšo!».

«My jsme se s holkama pohádaly a ty jsi řekla, ať toho hned necháme a koukáme jít z kuchyně pryč, a ani ses nezeptala, co se stalo. A já jsem jim říkala, abychom ti pomohly, abychom spolu uklidily. A Kája nechtěla a Terezka taky ne a začaly se vztekat a malá plakala. Bylo mi to tak líto. Chtěla jsem, abys mě objala a řekla, že to nic není, že je to přejde. Ale ty ses rozzlobila».

Přitiskla jsem dcerku k sobě. «Odpusť mi to, Míšo!».

Ale ona povídala dál. Povídala… to, co jsem dosud vůbec netušila. Na co jsem ani nepomyslela.  A to jsem přesvědčená, že máme moc hezký a blízký vztah.

Mluvila a bylo to, jako kdyby z ní vytrysklo všechno, co se za dlouhou dobu nahromadilo v její něžné dušičce, všechna bolest, kterou jsem jí způsobila já, bláznivě ji milující matka.

Vyprávěla o papírové kačence, kterou mi v pěti letech dlouho a s péčí vystřihovala a chtěla mi ji darovat, aby mi udělala radost. Jenomže já jsem jí rovnou vynadala za odstřižky rozházené po celé podlaze a lepidlo na koberci. Teď vyšlo najevo, že ještě dlouho spávala s tou kachničkou pod polštářem a bylo jí smutno, že ani ji, ani tu kačenku máma nepotřebuje.

A řekla mi, jak když se narodily dvojčata, chtěla být taky znovu miminkem. Protože jsem pořád byla s nimi. Taky si přála, aby se pořád chovala a dostávala pusinky na hlavičku. Dokonce kvůli tomu začala šišlat „jako miminko“. Ale já jsem jí přísně řekla, ať nechá pitvoření.


  

A taky mi říkala, jak jí někdo ve škole ublížil a ona moc chtěla mi o tom povědět a vyplakat se, ale já jsem něco dělala a odbyla jsem ji: „Povíš mi to později“…

A jak na ručních pracích udělala moc hezkou krabičku a uháněla domů, aby mi ji dala, jenomže já jsem jí vyhubovala za trojku… Krabička zůstala v batohu…

Říkala mi, že jsem moc hodná, ale často se rozzlobím. A ona si vždycky vleze k sobě nahoru na palandu a představuje si, jak by to bylo pěkné, kdybych byla pořád jen klidná a laskavá. A sní si tam o tom, jak všichni sedíme spolu v kuchyni,  i malá Kristýnka, a děláme koláčky, jako dělá babička. A vůbec by nevadilo, že je všude v kuchyni mouka a nepořádek, protože by nám bylo veselo.

A jak je jí líto, když se někdy s tátou hádáme, protože jsme oba moc hodní a máme se přece rádi a neměli bychom se hádat.

A ještě spoustu dalšího mi řekla moje dcerka. Seděla jsem a poslouchala a tekly mi slzy jako hráchy.

«Maminko, nezlobíš se, že jsem ti to řekla? Už jsem ti to dávno chtěla říct, ale bála jsem se, že se rozzlobíš! A teď když jsem ti to řekla, je mi tak dobře!».

Ne, holčičko moje, vůbec se nezlobím. Je mi jen hrozně líto, jak rychle jsem dokázala zapomenout na sebe samotnou – když jsem byla malá.

Vždyť i já jsem někdy plakala, protože rodiče toho měli strašně moc a neměli kdy mě vyslechnout. A po nocích jsem si v postýlce stěžovala plyšovému psu Punťovi.

Když mi bylo šest, slepila jsem ze čtvrtek domeček a utíkala jsem do kuchyně, abych ho darovala rodičům. Jenomže oni tam řešili nějaké svoje problémy a vyprovodili mě hbitě a rázně pryč. „Jdi si do pokojíčka, musíme tu něco probrat!“ A já jsem tak plakala, že byl domeček celý mokrý a rozlepil se.

A jednou jsem pro něco hrozně brečela a oni říkali: «Nech toho! Vždyť je to hloupost!». Ale pro mě to žádná hloupost nebyla, chápete?!

A později jsem si slibovala, že tohle svým dětem dělat nebudu, všechno bude úplně jinak!


  

Jak rychle my rodiče zapomínáme! Jak důležití, jak chytří a přísní náhle jsme! Jak tvrdí! A jak dokážeme zraňovat své děti, jen tak, mimochodem, protože se prostě nezamyslíme. Proč zapomínáme, že to, co pro nás je hloupůstka, je pro děti něco strašně důležitého? Proč je neslyšíme? A hůř: proč je neposloucháme? Proč pro ně nemáme dost trpělivosti? Pozornosti? Vlídnosti?

Moje milá Míšo! Jak rychle jsi vyrostla! Už je ti devět! Už mě nevnímáš jen jako svůj jediný a krásný svět, jako všechny děti vnímají svou maminku. Vidíš mě takovou, jaká jsem, se všemi chybami. Děkuju ti. Musím se teď naučit být maminkou velkých dětí.

Jsem šťastná, že jsem tě vyslechla! Moc jsi mi pomohla! Chci, abyste ty i tvoje sestřičky věděly, že jste pro nás s tátou to nejkrásnější, co jsme kdy v životě měli. Moc a moc si přejeme, abyste byly šťastné. A víckrát nebyl důvod k takovéhle rozmluvě.

Seděly jsme s mou nejstarší holčičkou dlouho, objímaly jsme se a povídaly si o sobě a plakaly… probrečely jsme vlastně celý večer.

Ano, byl to ten nejtěžší den v mém životě. A zároveň ten nejkrásnější. Den nového života, ve kterém se budu snažit vždycky vás POSLOUCHAT, holčičky moje.

A když jsem jim na noc všem dávala pusu na čelo, zašeptala jsem ještě té nejstarší: „Promiň mi, Míšenko“. A ona mi už napůl ze spaní odpověděla: „Mám tě moc ráda“.

E. Kučerenková



Jak poznat, bude-li láska trvat dlouho?

Publikoval v O láske ·
Říci „Miluji tě“ znamená říci: „Když se na tebe dívám, cosi ve mně se uvolní a zmírní, chtěl bych tě obejmout a přitisknout k sobě.“ Právě ono zmírnění ze všeho nejvíc leká lidi, kteří si tolik cení hranic svého ega – vždyť by nás to odzbrojilo a stali bychom se vůči jiným zranitelnými.

Znamená to říci spolu s Indiány Janomami:
„Ya pihi irakema.“ – „Nakazil jsem se tvou bytostí.“
Je to ta nákaza, co v nás vyvolává strach a touhu vrátit se k sobě samým, uniknout z blízkého spolupůsobení. Vždyť láska, to je moje smrt jako jednotlivce.

Znamená to říci: „Část tebe pronikla do mě a žije ve mě. Protože tě vidím, když spím, protože cítím tvoji přítomnost, i když se mnou nejsi. Protože si víc neumím představit, jaké by to bylo – žít bez tebe.“ Jak moc se to liší od onoho „Nikdy na tebe nezapomenu a za všechno ti děkuji,“ které pronášejí dva, kteří se milovali a kteří se rozcházejí!

A přesto poté, co upřímně a z celé duše vyslovujeme všechno výše uvedené, se rozvádíme – ve více než polovině případů. Co by si tedy lidé měli říkat, aby zjistili, zda jejich svazku je předurčen dlouhý život?


  


Američtí psychologové John a Julie Gottmanovi zkoumají život v páru z hlediska dlouhodobé perspektivy. Snaží se porozumět tomu, co odlišuje pevná a harmonická spojení od vztahů, které vzplanou – někdy s velkým jásotem a horoucností – a vzápětí pohasnou. Výsledky laboratoře Gottmanových ukazují, že aby manželství bylo pevné, musejí oba partneři poctivě a s upřímností kladně odpovědět na tři jen zdánlivě prosté otázky.

1. Chtěli byste se s tímhle člověkem přátelit?

Jinak řečeno, mohli byste s tímto člověkem mít bohatý a přínosný vztah, kdybyste nebyli sexuálními partnery a nehodlali jste si spolu pořídit děti? Odpověď ihned vyloučí všechny ty, s nimiž nás v první řadě spojuje fyzická přitažlivost anebo plány nesouvisející s každodenní realitou všedního života. Neboli – když říkám „Miluji tě“, říkám přitom zároveň „Líbí se mi život s tebou, i když se spolu nemazlíme a neděláme si společné plány do budoucna“?

2. Respektujete tohoto člověka jako osobnost s vlastními prioritami, životním způsobem a hodnotami?

Jinak řečeno, respektujete jeho vztah ke světu a k jiným lidem bez ohledu na jeho chování vůči vám? Odpověď na tuto otázku umožňuje zjistit, zda toho druhého milujeme nejenom za to, co nám poskytuje (a co jednou může skončit), ale i pro jeho vzájemný poměr se světem (který může trvat věčně). Neboli – říkáme „Miluji tě“, abychom tím řekli „Miluji tě jako dar světu, kterým je už pouhá tvoje přítomnost v něm“?

3. Jste připraveni smířit se s tím, že některé chyby nezmizí nikdy?

Nedostatky, které vás už dnes každodenně dráždí, budou určitě i v budoucnu vyvolávat skřípění a rachot v mechanismu vaší dvojice: třeba zvyk pohazovat svoje věci anebo neměnná potřeba pravidelných víkendových schůzek s kamarády…

Jinak řečeno, chcete svým „Miluji tě“ zároveň říci „Podařilo se mi přesvědčit sám sebe, že časem se všechno, co se mi nezamlouvá, urovná?“ Nebo snad: „To, co na tobě miluji, je tak mocné, tak jedinečné a tak žádoucí, že tě miluji bez ohledu na vše, co tě odlišuje a navždycky bude odlišovat od mojí představy ideálu“? Dokáži při krajní otevřenosti sám sobě říci, že tě miluji i s tvojí pravdou?

Pokud jde o mě, mám jenom radost, když je možné tímto způsobem propojit romantiku s realitou. Líbí se mi, když láska zaujímá patřičné místo: nohama stojí na zemi a hlavou se dotýká hvězd.

David Servan-Schreiber





JE TEN MUŽ PRO MĚ SKUTEČNĚ TÍM PRAVÝM?

Publikoval v O láske ·
MARIANNE WILLIAMSON: JE TEN MUŽ PRO MĚ SKUTEČNĚ TÍM PRAVÝM?
partnerská láska mužství vědomý život žena vztah
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně běžná hra vášní je na programu tehdy, když se muž, který nikdy opravdu nedospěl, zamiluje do ženy, která si myslí, že z něj možná dokáže "udělat dospělého člověka".

Žena, která se pokouší vykonat mužovu emocionální práci za něj, se rozhodla hrát roli jeho matky. Myšlenka, že udělá ve vztahu všechnu partnerovu duševní práci, může být pro ženu velmi lákavá, dokud ovšem nezjistí, že to za prvé nejde, a za druhé, i kdyby to šlo, pokud by byla sama dospělá, rozhodně by to dělat nechtěla.

Hýčkáním muže samozřejmě potlačujeme jeho mužství a posilujeme jeho dysfunkci. Neschopnost dospělého muže odpovídat za vlastní myšlenky, pocity a činy je totiž projevem neurózy a žena, která se snaží vyvážit jeho nedostatky tím, že mu bude ještě více pomáhat, se chová stejně neuroticky jako on.

Jestliže jej jeho matka neuvolnila z vazby na sebe ve chvíli, kdy měla, nevyřešíte to tím, že ho budete vodit za ručičku vy. Řešení spočívá v tom, že ho teď musí někdo pustit. Dokud se muž nerozloučí zásadním způsobem s dětstvím, nebude mít sílu na skutečné mužství ani skutečnou lásku. Nebude vědět, jak se natáhnout dostatečně daleko, aby dosáhl na lásku, a ženy kolem něj to bude zase pořád svádět k tomu, aby mu příliš vycházely vstříc. To bude pro obě strany znamenat emocionální pohromu.

Žena nemůže vyhrát tím, že bude o muže pečovat, protože muž nechce spát s vlastní matkou. Žena, která za muže příliš emocionálně dře, jej vždycky nakonec ztratí.

“Ale když to za něj neudělám – když mu nezavolám, jakmile přestane volat on, když ho nedonutím, aby mluvil o svých pocitech, a neukážu mu, co způsobuje, když mu nevysvětlím, co dělá ve vztahu špatně, protože on o tom nemá samozřejmě ani páru – pak se ten vztah rozpadne! Pak bude konec!” říkají některé ženy.

A i když je to možná smutné, přesně o to jde. Když vám muž, kterého chcete, nevychází vstříc, pak možná nastal čas truchlit, ale rozhodně ne tahat ho za klopy zpátky. Nevychází vám vstříc z jednoho prostého důvodu: protože nechce. Když jej svádíte, když s ním manipulujete, když strategizujete nebo se jinak snažíte dosáhnout něčeho, co by on sám ze sebe neinicioval, pak dojde k jedné z těchto věcí: Za prvé, neuspějete, takže se nakonec budete cítit ponížená, odmítnutá, zostuzená. Také budete ještě více šetřit odvahou ve chvílích, kdy byste odvážná být měla, protože bude nutné uklidit nepořádek, který vám tento vztah nadělá ve vztazích, jež teprve přijdou. Nebo, za druhé, uspějete, ale určitě to bude Pyrrhovo vítězství. Jednoho dne mu dojde, co jste udělala, a to mezi vámi zničí nezbytnou důvěru. Pokud mu to dojde na vědomé úrovni, rozzlobí se a odejde. Pokud to, co se stalo, zaznamená pouze na nevědomé úrovni, bude také naštvaný, ale nebude vědět proč- a opustí vás citově.

Neboť v tom případě k vám nepřišel dobrovolně, jako muž, ale jen se podvoloval vaší umíněnosti. neodevzdal vám své srdce doopravdy. Nezískala jste jeho lásku; jen jste jej dočasně přechytračila. Když si to uvědomí, dá si srdce zpátky do kapsy a je dost nepravděpodobné, že by vám je ještě někdy svěřil do rukou.

Proč se žena pokouší přesvědčit muže, aby ji miloval? V podstatě proto, že je zoufalá. Chce prožít v životě velkou, vášnivou lásku, což chceme všichni, tato možnost je vtisknuta v našich duších a každý z nás bloudí po zemi a hledá ji ode dne, kdy se narodil. Na tomto přání není nic špatného. Špatné je ale podvádět, abychom dosáhli jejího naplnění. Lásku nám zadarmo poskytuje vesmír, ale dobrý vztah si musíme zasloužit. Láska sama o sobě je volně plynoucí energií, ale vztah je její pozemskou nádobou. Vztah musí být vybudován z poctivosti, spravedlnosti a soucitu, jinak se tato energie mění v destruktivní. Poškození sebe nebo druhých vesmír zaznamenává a ihned s karmickou přesností posílá zpátky odesílateli.

Psychologický imperativ pro muže, který se zajímá o nějakou ženu, je naprosto odlišný od toho, jak se má chovat žena zajímající se o nějakého muže. Pokud vás žena nezarazí, je vhodné jí připomínat, jak jste zavěsil měsíc na oblohu a jak vkusně jste na ni pověsil hvězdy. Většině žen zní v hlavě refrén z My Fair Lady: “Jestli mě miluješ, projev mi to.”

Ale zamilovaná žena se musí vyvarovat pokušení chovat se jako muž. Snaha přesvědčit muže, že jste ženou jeho snů, nefunguje. Flirtovat, to ano; ale intrikovat ne. Když žena intrikuje, ještě nepochopila, že pokud vlak nezastaví v její stanici, jednoduše to není její vlak. Zběsile mává na strojvedoucího a snaží se ho přesvědčit, aby zastavil, i když mu jeho mapa říká, že by měl jet dál. Tato žena bohužel nechápe, že se k ní snaží dostat jiný vlak, který ale nemůže vjet do stanice, protože v ní uvízl nesprávný vlak, zadržovaný její úporností.

Někdy vám muž nevychází vstříc ne proto, že vás nemiluje, ale protože neví jak. Nebo je příliš bázlivý. To může být tím pravým a smutným důvodem; ale pokud máte být jeho partnerkou, nemůžete být jeho opatrovnicí. Rozhodujícím faktorem v lásce není to, zda vás někdo miluje, ale zda si vás vybere. Druhou největší chybou – hned po chování připomínajícím mužovu matku – je chovat se jako jeho učitelka. Když v lásce vytvoříme posvátné, uctivé a ohleduplné prostředí, pak skutečně můžeme přijmout různé role, které dohromady tvoří všechny aspekty lásky. Rodič, učitel, milenec a přítel mohou být všichni součástí jedné citové mozaiky lásky. Ale pokud se všechny tyto role projeví příliš brzy, mohou způsobit zmatek a oslabit sílu lásky. Dominantní psychická komunikace dvou lidí je stanovena hned na začátku vztahu, a i když snad role otce a učitele mohla v raných fázích vztahu někoho přitahovat, později jej bude zcela jistě odpuzovat.

Koho poučujeme, vychováváme nebo komu příliš pomáháme, toho zdánlivě ovládáme. To je jeden z důvodů, proč jsou tyto role tak lákavé pro ty z nás, kteří se sami bojí skutečné intimity.Pokud ale podlehneme tomuto pokušení, je jisté, že se to jednoho dne obrátí proti vám – dopadnete jako profesor Higgins, od kterého se Eliza nakonec také nakonec odpoutala. přirozený řád věcí zaručuje, že všichni nakonec dospějeme a nalezneme svou vlastní sílu.

Naše duše jsou ve vztahu proto, aby rostly, ne aby se růstu vyhýbaly. Něco v nás všech to ví a přeje si tento růst víc než cokoli jiného. Právě proto nás nakonec nejvíc přitahují lidé, kteří s námi nebudou hrát naše hry.

Mužský princip iniciuje a ženský přijímá. Ženy i muži v sobě mají mužskou i ženskou energii, ale ve vztahu platí, že tu či onu roli hraje hlavně jeden z partnerů. Mužské a ženské se nevědomě přitahuje, ale dva ženské principy – stejně jako dva mužské – se navzájem anulují. To platí jak v homosexuálních, tak v heterosexuálních vztazích.

Pokud hraje žena ve vztahu roli iniciátora – mužskou agresivní roli – pak muži nezbývá, než na úkor vlastního mužství operovat v prostoru, který mu vymezila. Pokud podlehne jejím psychologickým požadavkům, začne hrát ženský protějšek k její mužské roli. I když je ochoten přizpůsobit se, aby jí vyhověl, žena si většinou muže, který přihopsal k jejím dveřím jako oddané štěně, příliš neváží.

Když se vám podaří ulovit muže, pak ten, koho získáte, není chlap, ale chlapec. Jen žena, která odmítá i pouhý pokus chytit jej do lasa, je ta jediná, která má skutečně šanci někdy jej získat.Není moc pravděpodobné, že by se jí pak zeptal: “Proč jsi nezatáhla, když jsem upustil svůj kus provazu? Jsem zvyklý, že mi ženy pomáhají!” Odpověď od té ženy by zněla: “Protože jsem nechtěla. Já hraji jen s dospělými muži.”

V této chvíli si některé ženy možná pomyslí: “Ano, ale můj muž neví, jak být mužem!” Přesně tak! Jen žena, která má vysoké požadavky a nezajímá ji nic jiného než ta nejdospělejší interakce mezi mužem a ženou, může inspirovat partnera k tomu, aby se naučil chovat se jako chlap. Muže nebude přitahovat – nebo alespoň ne dlouhodobě – žena, která se emocionálně snaží vykonat jeho práci za něj, protože to, po čem ve svém srdci nejvíce touží, je prožít pocit vlastního mužství. Podvědomě hledá zasvěcení do nových sfér mužské síly a žádná žena, která toleruje jeho dětinské chování, mu nemůže toto zasvěcení zprostředkovat.

To, co nakonec muže i ženy přitahuje nejvíce, je oheň zasvěcení, nevědomé kouzlo situace, která přestavuje další stádium našeho osobního růstu. Ale učit ostatní můžeme jedině tak, že se budeme v jejich přítomnosti snažit svědomitě pochopit své vlastní lekce. Nalézt a žít svou vlastní pravdu – ne říkat ostatním, jaká by měla být ta jejich – je ten největší dar, který můžeme druhým dát. Z psychologického hlediska je důležité, abychom se ve vztahu drželi na své straně sítě, dělali svou vlastní práci a soustředili se na to, jak sami reagujeme. Jestliže k nám ten druhý nenatáhne ruku, musíme se smířit s tím, že tu ve skutečnosti o žádnou hru nejde.

Muž, který vás právě teď nechce, pro vás právě teď není tím vhodným mužem. Snaha přetvořit ho, aby se jím stal, vytváří ve vztahu negativní smyčku. A jak se z ní dostat? Jedině tak, že se ji rozhodnete přetnout. Uvědomte si, že vaše negativní myšlenky a emoce jsou návykovými schématy, založenými spíše na dětských dramatech než na realitě nynějšího okamžiku. Nepodceňujte moc vaší sebenenávisti a její zákeřné schopnosti stáhnout vás do temnoty, od níž se tolik chcete osvobodit. Padněte na kolena. Požádejte Boha, aby vám pomohl.

Zkušený doktor dokáže rychleji diagnostikovat chorobu, se kterou se už setkal. Pokud muž ze začátku vztahu projevuje silný zájem – ale stáhne se hned, jakmile ucítí, že dostává to, co chtěl – dává najevo, že ještě není připravený na lásku. Oznamte mu, že vy připravena jste, ne tím, že mu budete nedůstojně vysvětlovat to, čemu nerozumí, nebo že se ho budete snažit znovu vzrušit a zaujmout. Dejte vesmíru najevo, že jste připravena na dospělejší vztah, ne však tak, že se budete zlobit na někoho, kdo se jako dospělý ještě nechová. Zlobit se na muže, že se ve věcech lásky chová jako chlapec, je stejně pošetilé jako se zlobit na šestileté dítě za to, že si neumí zavázat kravatu.

Nechovala jste se snad sama dětinsky, když jste přispěchala se srdcem na dlani ještě předtím, než jste si ověřila, že se jedná o duševně a citově vyspělou situaci? Vždycky je dobré uvědomit si, že naše těla dospívají velice brzy, ale naše srdce, mysl a duše mohou pokulhávat daleko za nimi. Jeden můj přítel kdysi poznamenal: “Ženy chtějí lásku jako životní styl, ale muži ji chtějí jako dovolenou.” Rozhodně si nemyslím, že to platí pro všechny muže, ale přesto je to zajímavý výrok. Mnohokrát jsou muži obviňováni z toho, že nepodnikli výlet, na který se přitom vůbec nepřihlásili.

Muži obvykle nelžou, pokud jsme jim ovšem neukázaly, že v nás pravda probouzí hysterii. Když se muže zeptáte, co od vztahu chce, nastane překvapivá věc: většinou vám to poví. A pokud to, co řekne, znamená přibližně: “Nic moc, jen se trochu pobavit,” často si pomyslíme: ” On to tak ve skutečnosti nemyslí,” nebo “To můžu změnit”.

Kdepak. Pravděpodobně to tak myslel.

Jak úžasná je to příležitost, aby se dva lidé poučili. On začne vyrůstat ze situací, v nichž se nechoval natolik dospěle, a přijme to, co sám způsobil, a postupně se vyléčí z chronického návyku něco naznačovat a pak zbaběle vyklidit pole. Ona začne přijímat zodpovědnost za svůj zlozvyk dávat srdce mužům, kteří nikdy opravdu neřekli, že o ně stojí.

Málokdy se své lekce naučíme od lidí, kteří nás kritizují nebo obviňují. Když se například muž citově přiblížil k ženě, ale nedokázal mít respekt k hloubce jejich společného prožitku, pak mu ženina zloba nijak nepomůže pochopit, v čem se zachoval špatně. Ale velmi jasně pochopí svou lekci od ženy, která jej nepovažuje ani tak za prevíta, jako spíše řekněme za slabocha. To, že je v lásce tak nezralý, jí možná přijde trochu mrzuté, ale nakonec vlastně spíš legrační. Ouvej! Taková žena může muže něco naučit – ne proto, že by se o to snažila, ale jednoduše proto, že se sama o čemsi poučila. Každý muž podvědomě hledá další fázi zasvěcení. Žena, která toleruje, nebo dokonce trestá jeho dětinské chování, mu ji zprostředkovat nemůže.

Určité lekce se naučíme jedině tak, že něco provedeme, a když pochopíme, co jsme udělali, hluboce se zastydíme. Pak začneme objevovat zcela novou úroveň pokory a posléze i dospělosti.

Marianne Williamson – z knihy Kouzelná láska

Zdroj: http://www.silna-zena.cz



Jak se strach z opuštění odráží na vztazích

Publikoval v O láske ·
Vždy je těžké se znovu otevřít a pustit k sobě blíž někoho dalšího. Strach z další bolesti a zklamání je obrovský. Je to jako hra, kde nemůžete dopředu odhadnout, jak to dopadne. Protějšek bývá často testován, zda je dostatečně ryzí na to, aby bylo možné mu věřit. Zkoušky mají často podobu zcela iracionální, dávají smysl zpravidla pouze testujícímu.

Velmi často se člověk se strachem z opuštění projevuje v počátcích vztahu zcela jinak, než je jeho přirozeností. Staví sám sebe do lepšího světla (mnohem více než je v počátcích vztahu běžné), nepřiznává skutečné pocity, aby nebyl viděn ve světle, které by mu mohlo uškodit. Jeví se jako "dokonalý". Má strach, že kdyby ukázal své skutečné Já, své slabiny, nebyl by už tolik žádoucí a partner by o něj ztratil zájem.

Vztahy lidí se strachem z opuštění bývají ovlivněny pocity méněcennosti, nekompetence, studem a dalšími znaky nízké sebedůvěry. Objevuje se ustupování partnerovi, potlačování strachu, kontrola, paranoidní představy, workoholismus, nebo naopak upadání do sebelítostivých stavů a depresivního ladění.

V kontaktu s druhým se může projevovat popudlivost, kritika, verbální útočnost, fyzická agrese. Objevují se atypické projevy v sexu a jeho intenzivní potřeba. Snaha před strachem utéct se může projevovat jako tlak na zasnoubení, svatbu a početí dětí, nebo naopak jako volba výrazně starších partnerů, částečně jako kompenzace nefunkčních vztahů s rodičem, někdy i pro vyhnutí se vlastnímu potomstvu. Objevuje se žárlivost na osoby, které se nacházejí v partnerově blízkosti a kterým partner věnuje pozornost nebo jsou pro něj důležité. V případě osob stejného pohlaví může být žárlivost o to větší, protože domněle hrozí riziko ztráty vztahu. S tím se pojí majetnické tendence.


Pro osoby se strachem z opuštění je velmi důležitá jasnost a spolehlivost situací a dohod. Do svých vztahů rovněž vnášejí velká očekávání, často potřebují být ubezpečováni o lásce toho druhého, přejí si ocenění, polichocení - ale když k tomu v reálu dojde, pochybují o tom a často mají obavy, že je jednání ze strany partnera účelové.

Lidé se strachem z opuštění také nezřídka upozaďují sebe sama a své potřeby. Ze strachu, aby byli pro druhého dost dobří, dělají maximum a ještě více než to, ale také mají strach, že by mohli přijít o okamžiky společně tráveného času. Strach z opuštění vede tyto osoby k tomu, aby s druhým trávily co nejvíce času, aby si tím potvrdily, že ten druhý má o ně zájem, miluje je, a také aby se nestalo nic, co by tento dojem mohlo narušit.




Protože ale upozadění sebe ani další mechanismy nepřinášejí kýžený pocit spokojenosti, objevuje se u lidí se strachem z opuštění frustrace a nespokojenost z nenaplněných vlastních potřeb. Nutno podotknout, že nárok na pozornost nebo společně trávený čas není běžný - bývá zvýšený až velmi vysoký. Druhý partner nemusí vůbec tušit, že je něco v nepořádku, protože z jeho pohledu vše probíhá, jak má - jeho nároky na množství času jsou uspokojeny.


Tato vnitřní nespokojenost někdy mívá neuchopitelnou, nesrozumitelnou podobu i pro toho, kdo ji prožívá a člověk pak mívá tendence hledat zástupné zdroje uvolnění své negativní energie - hledá na druhém chyby, nebo chyby v běžném denním fungování. Jedná dle puzení ve svém nitru, aniž by si byl vědom, že ani splnění jeho nároků mu nepomůže trvale se zbavit pocitů, které má v nitru. Na straně partnera se objevuje zvětšující se podráždění a napětí a člověk se strachem z opuštění je negativními reakcemi partnera ještě více frustrován.




Lidé se strachem z opuštění si více než jiní nasazují růžové brýle. Touha po lásce, vztahu a sdílení je silná a objevují se tendence přehlížet intuici, varovné signály nebo znaky, které ukazují na to, že dotyčný není tím správným partnerem pro ně. Tolik prahnou po naplnění svých potřeb, že nemusejí vůbec vidět, že jejich chování ve vztahu je maladaptivní. Velká touha po lásce může vést také k tomu, že člověk výrazně sleví ze svých požadavků nebo zásad. Nechce být sám, touží s druhým sdílet, zaplnit vnitřní prázdnotu.


Také problém říct Ne kvůli strachu, že bude člověk tím druhým odmítnutý, je velmi častý. Člověk pak dělá to, co by za normálních okolností nikdy nedělal, posouvá své zásady a hranice a přehlíží své skutečné potřeby těla i duše.

Neschopnost odmítnout bývá častějším problémem žen. Na druhé straně u žen, které jsou od přírody více citlivé než muži, mívá problém se sebeúctou ještě další rozměr: bolest je více ovlivňuje v jednání. Jsou náchylnější k tomu podlehnout okolnostem. Bolest se dotýká mužů i žen, každého pohlaví specifickým způsobem - ženy zpravidla více ventilují a muži se více uzavírají do sebe, ale zpravidla bývají také více než ženy schopni zapojit racionalitu a sebeovládání. I mezi muži se však najdou jedinci s tak silným strachem, že jejich jednání je zcela emocionálně slepé.



Tendence slučovat ve vztazích sebe s tím druhým vede k tomu, že člověk odvozuje sebe sama a existenci mnohého ze sebe od toho druhého. Objevuje se tendence ke splývání s druhým. Zraněné vnitřní dítě hledá náhradu za nenaplněné potřeby vztahu rodič-dítě. Z obavy ze ztráty druhého je ochoten se vzdát sebe sama - zcela nebo částečně. Člověk pak opomíjí sám sebe, a sám sebe odvozuje od vztahu nebo od toho druhého. To se u lidí se strachem z opuštění stává velmi často. Tendence splynout s druhým je vždy výraznější u těch, kterým se saturace potřeb nedostávala v dětství. Je to pochopitelné: představte si člověka, kterému se v dětství nedostávalo lásky, ocenění, přijetí... Tento člověk potká partnera a najednou má pocit, že jeho život dostává smysl, objevuje se obrovská naděje pro jeho bolavé nitro. Toto je silná podvědomá, stará a nenaplněná touha z dětství. Touha po ucelení něčeho, co je uvnitř staré, roztržené, bolavé. Člověk se strachem z opuštění je proto často slepý - jeho touha po lásce je tak velká, že svého partnera v počátcích vidí velmi často jako dokonalého. Je to ještě silnější než běžná zamilovanost, kdy druhého vidíme skrz růžové brýle - tady do hry vstupuje velké očekávání, podvědomá naděje na zahojení sebe sama.




Když se ti dva poznají blíže a stráví spolu dostatek času, je pro člověka se strachem z opuštění důležité, aby tento stav trval a je ochoten pro to udělat opravdu mnoho. Vydělení z tohoto prostoru v situaci ztráty partnera, ukončení vztahu, může silně otřást jeho podstatou - považoval druhého za součást sebe sama, vztah pro něj představoval obrovskou naději na naplnění starých a tolik potřebných projevů lásky, přijetí a ocenění.




Lidé se strachem z opuštění, kteří jsou na partnerech závislí, potřebují odetnout pupeční šňůru, která je váže k partnerům, a stát se jedinečnou, individuální bytostí, která bude žít svůj život a naplňovat své poslání s radostí, aby je pak mohla sdílet s tím druhým. Na chvíli se oba protnou a sdílí, ale dál jsou izolovanými jedinci. I když někdy vztahy končí - a může to bolet, přesto můžete jít pevně dál a s radostí očekávat nové do svých životů. Musíte v sobě najít pevný bod, ze kterého zvládnete obě možné varianty: vztah ano, ale i ne. Nesmíte jen tak stát někde v pozadí a přizpůsobovat svůj život úplně tomu druhému. To byste byli jen stínem, kterého by si partner nemohl vážit.

* * *

- z knihy Strach z opuštění, PhDr. Veronika Neumannová



21 věcí, které děláte...

Publikoval v O láske ·
.... protože jste byli zneužíváni svou matkou

Pro mnoho lidí je slovo "máma" spojeno s mnoha příjemnými pojmy - pečující, milující, oddaná... Nakonec, jsou to právě tyto vlastnosti, o nichž věříme, že by měly patřit ke každé matce. Jaká však opravdu byla vaše matka, když jste vyrůstali? Co když vás místo toho, aby vám poskytla svou lásku a ochranu, emocionálně zneužívala?


Není žádné tajemství, že vyrůstání v prostředí emocionálního zneužívání zanechává na lidech hluboké jizvy, které často přetrvávají i v dospělosti. Pokud vás zneužívala vaše matka - někdo, kdo by měl být naopak tím prvním, kdo vás ochrání - může to mít na vás zničující dopad.


Bez ohledu na to, jakým typem zneužívání jste ve svém dětství trpěli, může pro vás být velmi těžké protloukat se životem v dospělosti, neboť váš pohled na svět i na sebe samé byly vybudovány na základě zneužívání. Rodiče, kteří zneužívají své děti, přitom málokdy chtějí takoví být - často jsou to lidé, kteří byli sami zneužívaní svými rodiči. Samozřejmě to však neomlouvá jejich jednání.

Mnohé vlastnosti a rysy, které dnes jako dospělí lidé máte, se ve vás vyvinuly jako důsledek citového zneužívaní vaší matkou. Zeptali jsme se našich členů komunity mentálního zdraví, jak je ovlivnilo citové zneužívání jejich matkou a které vlastnosti díky tomu mají.

Zde jsou ty nejčastější z nich:


1. Neustále se omlouváte.

"Pořád se omlouvám, abych předešla možné hádce."

"Neustále se omlouvám. Se ženami jsem měl jen pár dobrých vztahů. Nevím, jak se za sebe postavit, protože mi to nikdy nebylo dovoleno."




2. Vyhýbáte se konfrontacím.

"Rozpláču se, když na mě někdo zvedne hlas. A já zase nedokážu říct svým blízkým, když mi něco vadí, protože mám strach, že se na mě rozzlobí."

"Vyhýbám se jakékoli konfrontaci jako by to byl mor."




3. Neumíte přijímat dárky a komplimenty.

"Váhám, když mám přijmout upřímný dárek, protože mám zažité, že je za tím vždycky schovaný nějaký háček nebo že to bude později zneužito proti mně."

"Vyrostla jsem s pocitem, že do naší rodiny nepatřím - s pocitem, že nejsem dost dobrá. Když mě někdo pochválí, obrátím se do sebe a změním to v něco negativního."

"Mám pocit, že jsem ztělesněním selhání ve všem, co dělám. Bez ohledu na to, jak moc se snažím dělat dobré věci, a i tehdy, když je opravdu dělám a někdo mě za to chválí. Vůbec nevím, jak přijmout kompliment. Myslíte si o své ceně to nejhorší, stejně tak i o hodnotě toho, co děláte, protože jste byli shazováni za všechno, o co jste se pokusili."




4. Za všechno se obviňujete.

"Pronásleduje mě pocit, že se na mě někdo zlobí. Když se na mě opravdu někdo zlobí, jsem tím posedlá. A i tehdy, kdy má někdo jen špatnou náladu, mám pocit, že je to určitě moje vina."

"Všechno si vždycky vztahuji na sebe. Moje matka vždycky za všechno obviňovala mě."




5. Neustále si děláte starosti s tím, co si o vás myslí ostatní.

"Pořád si dělám starosti, co si o mně kdo myslí. Pokud řeknu nebo udělám něco špatně nebo učiním nějaké špatné rozhodnutí, bude mě to navždycky pronásledovat."




6. Srovnáváte se s jinými lidmi.

"Neustále o sobě pochybuji a srovnávám se se svou sestrou, protože v očích mé matky ona je ta lepší a chytřejší dcera."

"Pořád sleduji druhé lidi a srovnávám se s nimi."




7. Strach z opuštění.

"Trpím neustálým strachem, že mě mí nejbližší opustí. Snadno se zamiluji, ale pak druhého člověka začnu odstrkovat, jakmile si začneme být příliš blízko. Vyvolávám hádky, aniž bych si to uvědomovala, jen abych se přesvědčila, jestli mě mají dostatečně rádi na to, aby se mnou zůstali. Nikdy se necítím dost cenná na to, aby mě někdo miloval. Někdy se s tím snažím vyrovnat nezdravými způsoby, které se mým milovaným nelíbí a je pro ně těžké je snášet. Mám pocit, že se mnou nikdo nemůže vydržet a všichni to se mnou určitě vzdají."




8. Uzavření se, jakmile v rozhovoru nadejde téma "mámy"

"Kdykoli si s někým povídám, ať už s jedním člověkem nebo ve skupině lidí, kdykoli někdo zmíní slovo "máma", okamžitě se uzavřu a cítím se nepříjemně. Neustále se vrtím a raději si vezmu do ruky mobil, abych se rozptýlila."

"Kdykoli někdo začne mluvit o své mámě, začnu vykládat vtipy nebo se snažím změnit téma."




9. Dáváte potřeby všech ostatních na první místo.

"Jsem až příliš přizpůsobivá a potřeby všech ostatních jsou pro mě důležitější než moje vlastní. Zavděčování se byl můj primární způsob, jak přežít doma, a už nikdy jsem se ho nezbavila."

"Sám na sebe vyvíjím extrémní nátlak. Úplně se vyčerpám, jen abych uspokojil druhé."




10. Snaha o dokonalost

"Jsem přehnaně perfekcionistická. Neustále se za všechno omlouvám. Nesnesu, když udělám chybu, a dlouho se za ni shazuji. Je pro mě těžké říct si o něco, co sama potřebuji, protože nechci být pro nikoho břemenem."

"Pořád říkám Promiň, nikdy o nic nežádám a jsem černou ovcí. Snažím se být dokonalá. Myslím si, že má hraniční porucha osobnosti vznikla tady z toho všeho. Všechno se učíte tvrdou cestou. Je to velmi osamělá cesta."




11. Trpíte chronickou nejistotou a nízkou sebedůvěrou

"Jsem velmi nejistá, ať dělám cokoliv, a všechno na sobě nenávidím, prootže mi moje matka vštípila, že nejsem nikdo a že nemám žádnou cenu."

"Cítím se jako pes se sklopenýma ušima, když se na mě někdo zlobí. Kdykoli mě někdo kritizuje, i kdyby jen trošku, naprosto zpochybňuji svou schopnost udělat cokoliv dobře. Mám nulovou sebedůvěru a nulové sebevědomí. Každý den je těžký."




12. Přijde vám nemožné druhým věřit

"Neustále pochybuji o všem a o všech. Když nemůžete věřit své matce, tak komu na světě byste mohli věřit?"

"Mám obrovské problémy s důvěrou a strachem z opuštění. Jsem úplně paranoidní, u každého si myslím, že má nějaké skryté záměry. Mám nízké sebevědomí a pořád si říkám, jestli jsem dost dobrá. Mám problém ovládat své emoce a bojuji s úzkostí a depresí. Místo toho, abych ke svým rodičům vzhlížela, je vidím jako příklad toho, kým nechci být."

"Zpochybňuji všechno, co mi lidé říkají. Nevěřím, že jsou upřímní. Přijde mi, že se mě snaží chytit do pasti. Důvěra je pro mě něco opravdu vzácného."




13. Vyhýbáte se fyzickému kontaktu.

"Nesnesu, když mě chce někdo objímat nebo mi sáhnout na obličej - je mi to protivné. Musím se k tomu nutit, když mám někomu oplatit jeho objetí a překonat svůj strach."




14. Potřebujete mnoho fyzické blízkosti.

"Objímám svého syna vždy, když k tomu mám příležitost nebo když si o to řekne. Jako malá i později během dospívání jsem byla svou matkou odstrkována, když jsem chtěla, aby mě objala, protože prý způsob, jakým jsem ji objímala, byl otřesný. Nikdy nedopustím, aby se takhle cítil můj syn."




15. Přílišné přemýšlení

"Dokážu strávit nespočet hodin a dní tím, že znovu a znovu přemýšlím o každé interakci a všech možných způsobech, jak jsem věci mohl zvládnout líp."

"O každé situaci vždycky přemýšlím až moc. Snažím se vymyslet všechny možné výsledky tak, abych si mohla naplánovat, jak budu reagovat. Nejčastěji se připravuji na to, co řeknu, až mi někdo vyčte, že jsem něco neudělala dost dobře nebo že jsem mohla udělat víc."




16. Slyšíte její hlas i v dospělosti.

"Neustále slyším svou matku ve své hlavě, jak mi vyčítá všechny moje nedostatky. Jak mi říká, jak jsem k ničemu. Jak mi říká, že mě nikdo nikdy nebude milovat tak jako ona. Zvláště tehdy, když se pohádám s někým, kdo je pro mě opravdu důležitý. Úplně se uzavřu a mám pocit, že všechno je moje vina. Tehdy je její hlas nejhlasitější. Také často ucukávám, když se chce někdo dotknout mého obličeje."

"Už s ní dávno nežiji, ale stejně ji pořád slyším, jak mi říká, jak jsem k ničemu."




17. Pochybujete o své schopnosti být dobrý rodič.

"Neustále se bojím, jestli jsem dost dobrá matka. Mám také problém důvěřovat a je pro mě hrozné potkávat jiné ženy nebo dívky se svými maminkami, protože já jsem to vždycky chtěla a nikdy jsem to nedostala."




18. Neustálá potřeba ocenění

"Neustále potřebuji, aby mě druzí oceňovali, aby mi říkali, že dělám věci správně, až dokonale. Vím, že to druhé otravuje, ale moje matka mi pokaždé vyčetla i ty nejnepatrnější chyby, a já kvůli tomu postrádám sebedůvěru a sebevědomí."




19. Máte problém se rozhodovat.

"Jsem hrozně nerozhodná. Když jsem vyrůstala, tak jsem se mohla rozhodnout jakkoli, ale ona nikdy nebyla spokojená nebo to nebylo dost dobré. Vždycky bylo něco špatně. Dnes si proto všechno rozmýšlím, dvakrát, třikrát... až mám problém se vůbec rozhodnout, dokonce i o těch nejobyčejnějších věcech."




20. Máte problém vyjadřovat své emoce.

"Nedokážu zpracovat hněv, protože jsem se v dětství nikdy hněvat nesměl. Jakmile vycítím hněv někoho druhého, okamžitě se začínám bránit."

"Nevím, jak pracovat s emocemi, protože já jsem nikdy nesměla mít špatný den nebo naopak dobrý den. Už přes 10 let s ní nežiji, a stejně mám pořád strach a neustále se snažím ovládat. Pořád jsem nervózní, jestli nejsem příliš hlasitá, jestli moc nemluvím, jestli nezabírám moc místa nebo někoho neobtěžuji svou přítomností."




21. Toužíte po matce, kterou jste nikdy neměli.

"Přála bych si, abych měla matku, jakou bych chtěla, a ne tu, kterou jsem měla. Je mentálně nemocná a já si vždy myslela, že moje láska to napraví... A tato touha napravovat druhé lidi mi zůstala, protože ji jsem nenapravila. Kvůli své matce se snažím být superhrdinkou, která každého napraví - zatímco já sama se ztrácím."

"Vytvářím si pouta k mateřským osobám. Už odmalička. Toužila jsem po matce, jakou očividně nikdy mít nebudu a jakou jsem tolik chtěla a potřebovala. Toto vědomí samo o sobě mě ubíjí, protože někde uvnitř tolik chci být tím milovaným dítětem a vím, že se to nikdy nestane. Kromě toho mám hrozný pocit viny, protože vím, že moje matka je nemocná a že za většinu toho, co jsme prožívaly, ani nemůže."




Mnohé vaše vlastnosti a tendence, které si vyčítáte, nakonec nejsou vůbec vaší chybou. Jsou to mechanismy, které jste si v průběhu svého dětství a dospívání vyvinuli, abyste přežili. Neměli jste na výběr. Nyní už ale na výběr máte a můžete se rozhodnout začít tyto mechanismy měnit a nahrazovat je jinými, které vám budou v životě dobře sloužit. Staňte se milující a pečující osobou sami sobě.

* * *

zdroj: https://themighty.com/2018/01/growing-up-narcissistic-emotionally-abusive-mother/
překlad: Magda Techetová



Nezavrhujte lásku kvůli svým zraněním

Publikoval v O láske ·
Jednou jsem měla studentku, která byla až vášnivě upnutá na svůj osobní příběh plný utrpení. Courtney v minulosti prožila bolestivé události, podobně jako mnoho z nás, ale spíše než aby je využila k motivaci sebe samé a byla vděčná za každou minutu svého života, držela se těchto minulých zkušenosti jako důkazu, proč nemůže milovat, proč se nemůže otevřít, a důvodu, proč nechce prožívat. Nezávisle na tom, kolik úžasného toho zažila, používala své nepříjemné vzpomínky jako zbraně, jimiž popírala známky existence sebemenšího dobra.

Jednoho rána, kdy se účastnila semináře, jsem se rozhodla obejít třídu a požádat lidi, aby jmenovali tragédie a utrpení, jimiž v životě museli čelit. Během chvil, kdy každý jednotlivec stál a sdílel, začínalo být zjevné, že nikdo nebyl ušetřen ztráty, výzvy a zármutku.


Zde je částečný seznam toho, co jsme vyslechli:


•Když bylo mému bratrovi devět let, jel na kole a přišel o život, protože ho srazil opilý řidič.
•V době, kdy jsem chodila na vysokou školu, ztratila jsem kvůli vzácnému viru většinu sluchu.
•Moje matka/otec/manžel/ka zemřel/a na rakovinu.
•Manžel mě podvedl s mou nejlepší kamarádkou a odešel ode mě.
•Otec opustil mou matku a roky jsme žili jen ze sociální podpory.
•Když jsem byla malá, můj strýc mě zneužil, a když jsem o tom řekla mámě, varovala mě, abych o tom nemluvila.
•Můj obchodní partner mi ukradl peníze a já jsem musel vyhlásit bankrot.
•V novém vysněném domě, který jsme si koupili, byla toxická plíseň, o které nám neřekli a kvůli které jsem onemocněla, až jsem nakonec musela zažádat o invalidní důchod.
•Otec byl alkoholik a moji mámu i nás, děti, psychicky vydíral a fyzicky zneužíval.
•Kolega, který mi záviděl, o mně v mém podniku rozšířil nepravdivé pomluvy. Přišel jsem kvůli tomu o většinu firmy a pět let jsem se musel soudit.
•Můj syn byl dokonalým dítětem a vystudoval s vyznamenáním. Začal ale brát drogy a už třikrát byl na léčení.
•Rodiče mi až do puberty neřekli, že jsem adoptovaný.
•Poté, co se mi narodila dcera, se u mne vyvinula fibromyalgie a od té doby žiji s chronickou bolestí.
•Moje bývalá manželka začala být závislá na lécích proti bolesti a musel jsem se s ní soudit o opatrovnictví našich dětí.
•Moje matka trpěla patnáct let Alzheimerovou chorobou a museli jsme ji s tátou umístit do speciálního domova, kde si přestala uvědomovat, kdo jsme.


Každému, včetně Courtney, tekly slzy soucitu, když jsme naslouchali této litanii lidského utrpení. Nežádala jsem skupinu o sdílení jen kvůli Courtney, ale kvůli všem.




Vědomí, že nejsme jedinými, kdo prochází zkouškami a stále dokola se snaží, léčí naše srdce. Stejně tak víme-li, že po této cestě, i se všemi jejími nejotřesnějšími úseky, nejdeme sami.




Díky tomu, že Courtney slyšela, o čem všem všichni ostatní mluvili, okamžitě se v ní něco posunulo.

"Změnilo mi to život," přiznala. "Vaše odvaha sdílet vlastní bolest mě vytáhla z propasti, v níž jsem se tak dlouho užírala a prožívala vztek. Vidět, jak jsem ze svého utrpení činila něco tak mimořádného, je pro mě šokující."




Každý z nás, včetně mě, si prožil vlastní hororové příběhy a zrady. Máme seznam toho, co nebylo spravedlivé, a někdy možná máme pocit, že Vesmír jistě pro takové utrpení vybral právě a jenom nás. Některé z těchto nešťastných příběhů jsou jistě strašnější než jiné a většina z nás zná někoho, kdo prožil něco náročnějšího, i někoho, kdo neprožil něco tak náročného, jako jsme zažili my sami. Myslím si, že jsem ještě nepotkala nikoho, kdo v životě nečelil skutečně krutým ranám.




Mnohé z nás někdo zranil, bral nás jako samozřejmost nebo nás oklamal, podobně jako se to stalo mé studentce Courtney. Takové rány, se kterými pak zůstáváme sami a které vznikají ve chvíli, kdy někdo v našem životě odmítne dar naší Lásky, mohou být těmi nejhlubšími a mohou pak také vyžadovat tu nejobtížnější léčbu. Musíme mít ale na paměti tuto skutečnost: Používat vlastní bolest jako omluvu a následně kolem sebe vystavět zeď, jíž bychom se izolovali od okolního světa, a také ponechávat svou lásku uzamčenou v trezoru ukrytém ve svém srdci by skutečně bylo omylem.

Okrádají-li vás lidé o důvěru, nevinnost a schopnost radovat se, je to jedna věc, ale dovolíte-li jim to navíc dělat, dokonce i když už s vámi dávno nejsou, budou vás i v tomto případě okrádat dál a nakonec vyhrají. Místo abyste svou bolest a zklamání pokaždé použili jako omluvu a následně zavřeli své srdce a přestali milovat, využijte je jako vážný důvod k tomu na cestě lásky setrvat.




Všichni jsme těmi, kdo přežili. Každý z nás utrpěl mnoho významných ztrát. Někdo z nás přišel o děti. Někdo o lásku. O zdraví. Někteří přišli o peníze. Někdo pozbyl vlastní sny, někdo naději. Nemůžeme se schovávat za hromadou našich ztrát a všeho, co se nám přihodilo, a hrdě mávat vlajkou vlastního utrpení, jako kdyby bylo naše utrpení nějak výjimečnější. Nemůžeme ho používat jako výmluvu, proč nežijeme a nemilujeme naplno. Ze všech svých ztrát musíme vytvořit velkou hromadu, hrdě vyšplhat až na její vrchol a vítězoslavně zvolat: "Podívejte, jak jsem vysoko a jak daleko jsem už došel!"




Živě si pamatuji na to, když jsem před více než padesáti lety měla své nevinné srdce poprvé ošklivě zlomené! Byla jsem zděšená, že mohou být lidé tak krutí a nečestní. Místo aby mě ta bolest nasměrovala k rozhodnutí, že budu milovat méně, vedla k ještě intenzivnější lásce. Bylo mi jasné, že svět potřebuje více lásky, jak jsem viděla na nevlídném chování toho mladého muže, který se ke mně tak hrozně zachoval. O to větším a vážnějším se stal důvod odevzdat se cestě, na níž budu dávat lásku, ať už to bude komukoliv. Tenkrát jsem si začínala uvědomovat, že každou chvíli mám možnost se rozhodnout, co této planetě přinesu, a že tyto příspěvky ji budou i v těch nejmenších ohledech proměňovat.




Podíváte-li se zpět na to, kdo neocenil vaši lásku, můžete ocenit, že vy jste ji dávali. Podíváte-li se zpět a připomenete-li si, kdo vás nemiloval, o to více můžete milovat sebe samé. Pokud vaši lásku někdo nepřijal, neznamená to, že ji v sobě máte uzamknout. Pokud to, co jste dávali, nebylo úplně oceněno, neznamená to, že máte přestat dávat.




Toto je hluboká volba lásky, nad níž můžete meditovat a kterou můžete začít trénovat. Budete-li se cítit poraženi a budete-li se v tomto duchu dále ohlížet zpět na ty, kdo vaši lásku neocenili, sami se stáváte někým, kdo svou vlastní lásku nerespektuje. Budete-li se dále rozhořčeně dívat na ty, kteří vás neviděli, nemilovali nebo kteří vám neporozuměli, vy sami se stáváte tím, kdo vám nerozumí. Vyberte si místo toho pozici vítěze, a to tak, že nedovolíte, aby vás tyto věci oslabovaly a aby cokoli měnily na tom, jak právě teď milujete.




To, že někdo neocenil, jakým krásným diamantem jste, neznamená, že se máte stát křemenem. Stále jste diamantem. Ta správná osoba to pozná a bude vědět, že jste pokladem, kterého si bude vážit a který bude opatrovat. Vyndejte diamanty své lásky z trezoru, který máte ukrytý ve svém srdci. Leštěte je, dokud nebudou zářit. Existuje někdo, kdo čeká na to, až je dostane.




* * *




- z knihy Volba lásky, Barbara De Angelis





Nemusíš byť vo vzťahu.

Publikoval v O láske ·
Môžem ti povedať tajomstvo?
Nemusíš byť vo vzťahu.
Myslím to vážne.
Viem, že zo všetkých strán ti to ,,tlačia do hlavy".
Dievčatá nie sú pekné, pokiaľ nie sú žiadané.
Chlapci nie sú mužmi, pokiaľ s niekým nemajú sex.
Ľudia nie sú milovaní, kým s niekým nechodia.
Ale vzťah ťa nie vždy urobí šťastným a úžasným, nie je to jediná láska, ktorá existuje.
Videl som priateľstvá, ktoré sú hlbšie a čistejšie ako manželstvá, ktoré si to prisahali navždy - a napriek tomu je to priateľstvo, čo ľudia ignorujú.
Z úst slobodných ľudí som tak často počul: „Nikto ma nemiluje“.
Ale keď sa ich opýtate: kde sú vaši rodičia, vaši učitelia, spolužiaci, vaši miláčikovia - hovoria, áno, dobre, ale to sa nepočíta.
Láska samozrejme nie je menšia len preto, že s vami niekto nechce mať sex.
V skutočnosti nie je práve toto skutočná láska, že od vás nechcú nič - dokonca ani rande?
Je pekné byť zamilovaný.
Určite je to čarovné.
Problémom je, že sa vytvoril koncept o tom ,,pravom/pravej.",
Ale možno „pravý/pravá“ si len ty, miluj seba, bav sa a buď šťastný.
Možno namiesto hľadania svojej polovičky, sa máš dať dokopy, byť úplným.
Možno si sa nenarodil nedokončený.




Jak od vás osud odvádí ty, koho už nepotřebujete

Publikoval v O láske ·
Jestliže je někdo vaším osudem, zůstane s vámi za každých okolností. Jestliže však snahu vyvíjíte pouze vy a vztah se tak říkajíc drží výhradně díky vašemu úsilí, bude lepší nechat partnera jít. K čemu je vám vztah, ve kterém se vám nedostává uznání?

Nemá smysl brát všechny rozchody v životě jako ztráty nebo propady. Zkuste si představit, že nějaký člověk do vašeho života vstoupil proto, aby v něm splnil určité poslání. Udělal to, co mu bylo předurčeno shůry. A nyní přichází čas nechat tohoto člověka odejít. Ať si žije dál. Ale už bez vás

K čemu jsou zapotřebí rozchody.

Nelpěte na někom, kdo vás stále s někým srovnává, komu nejste drazí. Naopak si opatrujte ty, kdo vás skutečně potřebují. V lásce k sobě samému stejně jako v sebeúctě se člověk nemá přespříliš mírnit.

Nedovolujte si dotýkat se toho, co má člověk nejdražšího. Jestliže od vás někdo odchází, neznamená to ještě, že o něj přicházíte. Zkrátka jen ve vašem životě splnil své poslání.

Sebrat rozhodnost a nechat jít.

Citový svazek je věc neobyčejně závažná a zároveň velice křehká. Je třeba ho chránit a pěstovat. Jestliže však nadarmo vynakládáte síly, abyste posílili spojení s někým, kdo za to nestojí, ať si odejde. Nechte jít všechny špatné a nesrdečné lidi, zanášejících do vaší existence jenom diskomfort a zklamání.


  

Odejít od těch, kvůli kterým trpíte.

Nechtějte mít po boku někoho, kdo vás neuznává, kdo nechce vidět vaše přednosti a neustále vás kritizuje. Zbavte se zhoubného vlivu nepřátelských pomlouvačů. Nikomu nemusíte dokazovat svoji hodnotu. Ten, kdo ji beze všech příkras sám uvidí, bude váš člověk.

Je třeba být s tím, kdo vás v těžké chvíli utěší a povzbudí a odstup si držet od lidí, kteří vám vědomě (a to třeba i nechtěně) ubližují.

Takže tedy:

Odejděte bez rozmýšlení od každého, kdo vám morálně i materiálně ubližuje.

Opusťte všechno, co se nedá napravit ani změnit..

Povzneste se nad bolest, negativitu i zradu. Ale nesmíte zapomínat, že takové věci existují.

Držte v kleci své démony a ovládněte nevyhnutelné vnitřní obavy.

Pamatujte, že trápení je otázkou vaší volby.

Nelžete sami sobě a nepřikrášlujte ze strachu ze samoty skutečný stav vztahu, který je škodlivý a jenom vám ubližuje.

Pamatujte, že jenom vy a pouze vy musíte určovat pravidla, která budou ve vašem životě platit.
Bolest, po které zůstávají jizvy.

Rozpadneme se na kousky, rozpustíme se v osobnosti někoho jiného a ztratíme vlastní tvář. Ztrácíme charakter a rozhodnost, které jsou podstatou našeho já. V důsledku toho trpí náš duševní stav. Nemusí to ani nutně mít nějaké vnější, postřehnutelné projevy. Procesy probíhající v lidském nitru nemusejí být viditelné. A tím jsou také nebezpečné. Protože vám nikdo nespěchá na pomoc a nechce vás z tohoto stavu vytáhnout.

A tak vzniká sebetoxicita. Toxickými sami pro sebe se stáváme:

Když se bez odmluv podřizujeme podmínkám svého okolí.

Když ztrácíme svoji podstatu, přestáváme se zamýšlet nad vlastními přáními a poddáváme se přemlouvání jiných.

Když se stáváme chronickým i oběťmi.

Кkdyž nepřikládáme žádnou cenu vlastním myšlenkám, snahám a úspěchům.

Když vedeme negativní vnitřní dialog.

Když se nezabýváme objektivní sebeanalýzou.

Člověk se nepochybně stává zranitelným vůči zradě a falši někoho, koho pokládá za svého přítele nebo partnera. Protože věří, otevírá mu své srdce dokořán. Ale i když se jednou ve vztahu spálíte, neztrácejte víru. Protože láska a přátelství skutečně existují.


pronaladu.cz



Energia ♥

Publikoval v O láske ·
Pokud jsme o něčem přesvědčeni, vysílá naše srdce energii 5000x silněji než náš mozek

♥ Když jsme ve stresu, máme sníženou inteligenci a snížené vědomé vnímání. Pod vlivem stresu nemůžeme jasně myslet a činit vědomá rozhodnutí. Je pro nás tedy podstatně těžší vymanit se z naší energie strachu a vytvořit pozitivní rezonanční pole. A to není všechno.

♥ Když usneme se strachem a stresem, nejenže si bereme jejich energii s sebou do spánkového podvědomí, ale zároveň ji ukládáme do své paměti, protože – jak ukázaly výzkumy mozku – obsah paměti se ukládá v noci. V důsledku toho se energie strachu stává naší pravdou.

♥ Co na první pohled možná vypadá neškodně, má dalekosáhlé důsledky. Jak se dostaneme z tohoto kruhu? Jednoduše tak, že z něj vystoupíme. Váš život leží ve vašich rukách. A jen tam také patří.

♥ Na jaké filmy se například díváte? Prožívá váš filmový hrdina bezvýchodné situace, nemoci, smrt milovaných lidí nebo finanční krachy? Náš mozek neumí rozlišovat mezi fantazií a realitou. Podvědomí ukládá tyto zkušenosti do paměti a uspořádává další informace na základě těchto nových zkušeností.

♥ Sledujeme filmy, které nás přivedou do rezonančního pole, jež bychom na vlastní kůži nikdy nechtěli prožít. Často a intenzivně věnujeme pozornost zprávám, které nás šokují a vzbuzují v nás odpor, hnus a nechuť. Zákon přitažlivosti zapůsobí a my se identifikujeme s něčím, čím vůbec nechceme být. Abyste sami sobě ukázali, jak odlišně by váš život mohl probíhat, měli byste sobě a svému tělu věnovat jen prospěšnou energií:

♥ Rozvíjejte krásu, harmonii a své zdraví.
♥ Čtěte jen povzbuzující literaturu.
♥ Sledujte jen filmy dodávající odvahu.
♥ Poslouchejte povznášející hudbu.
♥ Setkávejte se s lidmi, které máte rádi.
♥ Pište láskyplné dopisy.
♥ Změň se a změníš svět

♥ Afirmace jsou pozitivně formulované věty, které si stále opakujeme jako mantru. Jsou to tvrzení posilující naše životní cíle, ale zároveň jsou mnohem více ovlivňující. S pomocí afirmací si nejrychlejším způsobem vytvoříme ideální rezonanční pole pro naše přání a cíleně přeprogramujeme náš mozek. Afirmace, na které velmi často myslíme nebo je vyslovujeme, putují do našeho podvědomí a mění naše celé základní nastavení.

♥ Rozum začíná rušit staré programy a zařazovat nové. Nahrazujeme tedy své doposud spíše negativní vzorce novými a pozitivními přesvědčeními. Podle zákona rezonance je všechno, co vyhovuje vašemu novému přesvědčení, přitahováno do vašeho života. Afirmace jsou velmi účinným prostředkem k tomu, jak se můžeme stále udržet v rezonanci se svými přáními. Podstatné je jen to, že se, se svými přáními identifikujeme a že se jimi zabýváme a udržujeme si tedy své rezonanční pole.

♥ Když si něco přejeme, je nejdůležitější naše přesvědčení. Když jsme o něčem přesvědčeni, vysílá naše srdce energii 5000x silněji než náš mozek a velmi usilovně pracuje na vytvoření příslušného rezonančního pole. Také naše DNA komunikuje se všemi kolem o tom, čemu v hloubi srdce věříme. Co se ale stane, když nejsme o splnění našeho přání úplně přesvědčeni? Vytváříme si představy, obrazy omezení a negace svého přání.

♥ Ale ani tyto obrazy nejsou nic jiného než tvůrčí proces. My vytváříme a projevujeme naše omezení. Přitahujeme si tyto nežádoucí věci do života. Vytváříme rezonanční pole pochybností a tím si vtahujeme neúspěch do života. Proto se změň a změníš svět. :-)

(zdroj: https://celostnivzdelavani.cz/pokud-jsme-o-necem-presvedcen…)





Duša dieťaťa si vás vybrala

Publikoval v O láske ·
Duša dieťaťa si vás vybrala za rodičov ešte pred jeho narodením

Podľa starodávnej teórie, ktorú predložil jogín Bhajan, si deti vyberajú svojich rodičov ešte pred ich narodením.

Keď sa duša rozhodne reinkarnovať, prvou vecou, ​​ktorú si sama vyberie, je život, ktorý chce žiť, na základe lekcií, ktoré sa chce naučiť. Toto rozhodnutie závisí od karmického predurčenia duše.



Napríklad, ak boli dve duše spolu aj v minulom živote – povedzme, matka a dcéra, potom v novej inkarnácii môže duša chcieť zmeniť úlohy a stať sa dcérou namiesto matky.



Duše často radšej zostávajú v rodine, aby vyriešili karmické otázky blízkych.

Hneď ako duša rozhodne o výbere rodičov, vzniká spojenie s materskou energiou a duša čaká na narodenie.


Tento vzťah často vzniká skôr, ako sa rodičia zosobášia; po svojom výbere duše trpezlivo čaká na reinkarnáciu.

Aj samotná matka ovplyvňuje, aká duša sa objaví v jej rodine. Jej denné myšlienky, meditácie, túžby a ciele sú magneticky priťahované k dušiam, ktoré reagujú na jej vnútornú energiu.

Duša vstupuje do tela v 120. deň tehotenstva, (s týmto termínom sa nestotožňujem) preto je v týchto dňoch pre matky dôležité zostať v meditatívnom stave, aby prilákala vznešenú dušu a bola s ňou spojená.

Počas tehotenstva duša ovplyvňuje aj formovanie tela, v ktorom bude bývať po celý život a ktoré jej pomôže naplniť svoje predurčenie.

Keď duša vstúpi do tela, prepletie sa s ním do jedného celku – jednej duše, jednej DNA s jedinečným potenciálom.

Aj keď je to iba teória, stovky matiek a otcov cítia karmické spojenie so svojimi deťmi. Ide o pocit, že boli spolu a učili sa jeden od druhého aj v minulých životoch …

Nie sme to len my, kto učí deti, ale sú to aj deti, ktoré sa v tomto živote stávajú našimi učiteľmi.


zdroj: naranxadul.com




Ďalej
Návrat na obsah | Návrat do hlavnej ponuky