CO JE DUCHOVNÍ PÝCHA - Blog-články anjelskej pomoci - Anjelská pomoc

Aniž bych se chtěl někoho dotknout, i u duševně vyvinutých lidí, lidí s velkými schopnostmi, inteligencí, rozumem, i se spirituálním uvědoměním se občas můžeme setkat s určitou formou pýchy, vyvolanou právě těmito vlastnostmi. Být duchovnější někdy nemusí znamenat být lepší. Z vlastní zkušenosti vím, že je snadné se nechat strhnout svým rozumem a přesvědčit sebe, že jsem lepší, chytřejší než ostatní, vím vše nejlépe…

Tato slabost není o nic lepší než jiné. Duchovní pýcha je nepříjemná, protivná, někdy i nebezpečná. Mohou s ní mít problémy jak muži tak ženy… Vskutku, není to vždy tak, že více znalostí a více duchovnosti je lépe. Někteří lidé duchovní rozměr nadsazují, idealizují si jej, přehánějí v jeho posilování a neznají hranic.

Mohou se snadno splést v nepřehledných uličkách vývoje a nakonec jen posilňují svoje ego a s tím roste jejich pýcha. Nestávají se ale přitom lepšími lidmi. Nezapomeňme, že to byla právě duchovní pýcha, co kdysi způsobilo pád Atlantidy…

Člověk by neměl rezignovat na obyčejnou lidskou pokoru a neměl by se činit větším, než je a než má být. V Bibli je psáno, že Bohem vyvolení jsou chudí duchem. To je dobré mít na paměti a nepodceňovat tento výrok. Z písem lze vyčíst, že namyšlenost a pýchu Bůh odsuzuje. Pokorné Bůh pozdvihuje, ty namyšlené ale, když už nic jiného nepomáhá, sráží. Přitom nikdo by si neměl myslet, že jeho chování a smýšlení není Bohu známo. Věřme, že Bůh ví, co je pro lidi potřeba, ví, co je pro něj správně, a co už přesahuje míru.

Myslím, že zde v tomto směru panuje mnoho nedorozumění a zbytečného strachu. Bůh nemá vůči lidem kdovíjaké požadavky. Má rád lidi prosté, třeba i neučené, protože ti jej snadno milují, zatímco ze zkušenosti lidé vzdělaní a sebevědomí bývají k němu vlažní nebo se mu vysmívají. Ježíšův příklad pokory před touto jej přesahující silou by měl být příkladem zejména pro všechny ty, kteří nechávají přerůstat své duchovní ego přes rozumné meze.

Bylo by vhodné uznat, že láska k Bohu je více než marné bohatství a prázdná učení. Rozvíjet moudra a filozofie je přínosné, ale nemělo by se přitom zapomínat i na další věci – na materiální život, na zvířata, rostliny, přírodu a starosti a potřeby obyčejných lidí. Nezapomínejme tedy, kdo nás stvořil a co po nás chce.

Ti, kteří zapomínají, bývají zaujati sami sebou, naplněni falešnou sebejistotou. Ve jménu různých ideálů a konceptů odsuzují, posuzují jiné, nadřazují se a považují se za dokonalé. Říkají, že hledají osvícení a milují všechno duchovní a vysoké, ale zapomínají, že Bůh stvořil i to nízké. Není jen alfa ale i omega. Bůh chce mít raději lidi prosté, skromné a jednoduché, než příliš rozumné, namyšlené, sebelibé a protivné. Myslím, že toto ego je jednou z překážek k poznání Boha, jeho podstaty, jeho záměru, a ego je právě nejvíce vyživováno péčí o rozum, mysl, spiritualitu… Lidé zcela se oddávající rozumu se časem vzdalují realitě, upadají do sebeklamů, a pak pohrdají obyčejným materiálním světem a obyčejnými lidmi, kteří jim pak nejsou dost dobří…

V některých obdobích vývoje je duchovní růst plodný, někdy ale spíš potřebujeme rozum utlumit, utišit naši mysl, odebrat inteligenci nejvyšší místo, vrátit duchovnost do určitých mezí – jaksi se navrátit k ideálu stanovenému tou určitou silou, která vládne a ví, co je potřeba.

S úctou  Ladislav

prevzaté:  http://cestyksobe.cz