Rozpoznání Zla - Blog-články anjelskej pomoci - Anjelská pomoc

Aby byla lidská bytost schopna účinně čelit a následně zvítězit proti Temnotě, musí se jí bezpodmínečně naučit rozpoznat. Nenechme se ošálit. Pouze otevřený a nekontrolovatelný projev Zla je očím jasně rozpoznatelný. Většinu času je nutno se potýkat s násilím za něčím se skrývajícím, zpola vnitřně potlačeným. Temnota nikdy neobstojí na denním světle. Jejími prostředky jsou: Manipulace – moc nad druhými, Závist – nepřirozený klam sázící na pocit méněcennosti a nedostatku lásky, a Strach – z čehokoli.

 

 

Zlo musí být zpočátku vždy maskované, za něčím se ukrývající. Z naší kladné přirozenosti náležící Světelné straně jsme obdařeni zcela jednoznačnými nástroji k rozpoznání jeho přítomnosti. S nimi je lidská bytost schopna odhalit Zlo tam, kde drtivá většina ostatních vesmírných ras necítí vůbec nic. Ano, nic. O existenci dalších ras máme mnoho náznaků všude kolem nás, nebudu se jimi zabývat, k nynější otázce je to nepodstatné.

Lidská bytost by tedy z výše uvedeného měla jasně a bez problému vůči Temnotě obstát. Proč tomu tak není? Protože se nechala oklamat, zamlžit své vnímání světa, úplně pokřivit a následně se zdánlivě úplně odstřihnout od své Prvopodstaty – Duše. Zdůrazňuji zdánlivě. Být tomu tak, již bychom neměli naději.

Tento proces zatemnění neprobíhá stovky, ale tisíce let. Krok po kroku nás druhá strana připravovala o svou přirozenost, opět se dá nalézt mnoho a mnoho důkazů kolem nás. Nás Evropanů bytostně se dotýkající otázka Křesťanství jako příklad postačí.

Křesťanství jako takové mělo mnoho kladných jevů na naši budující se civilizaci. Tam, kde však položilo základy, druhá strana na ně postavila rovnou střechu. Toto náboženství (jako ostatně každé) se přestalo rozvíjet a PTÁT. Na všechny otázky je dnes dávno tabuizovaná odpověď, která nepřipouští jakoukoli diskuzi. V současnosti vidíme navíc překonání této hranice zcela OPAČNÝM směrem – k deviantním mezilidským (především mezi pohlavími) vztahům a kataklyzmatu pojmu Morálka. V čele všech podstatných funkcí, včetně té nejvyšší, sedí (v jejich názvosloví) Satan– překladem ODPŮRCE.

Je životně důležité otevřít oči a uvidět oceán lží, kterým jsme zaplaveni. Je nutno však připojit varování – nic na světě nezpůsobuje takovou bolest, jako rozpoznávání Pravdy, když už jedinec propadl Lžím. A to je odpovědí na to, proč nastal současný fatální úpadek a rozklad všeho Dobrého. Lidské bytosti si zvykly na pohodlné Lži a vidět Pravdu nám způsobuje učiněná muka. A nikdo z nás přeci nechce trpět. Ve skutečnosti je to mnohem horší a jak se jde hlouběji – bolest astronomicky narůstá. Poznal jsem celé zástupy těch, kteří skutečně chtěli uvidět Pravdu, ale ta bolest byla natolik velká, že odmítli pokračovat. Zastavili se, ustali a tím začali PADAT. Je to nevyhnutelné. Neříká se mi to snadno, ale buďto STOUPÁME, nebo PADÁME. Ať si každý sám na sobě ověří, že je tomu tak. Není možné se na nějakou úroveň vnímání dostat a tam se zakopat až do konce časů. Jakmile to někdo udělá – padá po určitém čase do Temnot.

Navazuje nejdůležitější otázka ze všech: Proč nejsme schopni uvidět své vlastní chyby? Protože ze své podstaty nedokážeme dlouho a bez následků nenávidět sami sebe. Nenávist jako taková je silně destruktivní. Buďto ukazujeme na druhé a Nenávist vysíláme na ně, nebo se ničíme sami dokud to sneseme, a po překročení jisté meze přejdeme beztak k nenávisti k ostatním. První stav je převažující a to z jednoduchého důvodu: Destruktivní síly jdou od nás jinam a to nás velkou měrou dočasně chrání od následků našeho konání. Jistě. Ono nás časem dožene a dobije k zemi, ale po dlouhou dobu je to snadné a jednoduché řešení. A dovoluje zůstat plnoletým dítětem, které odmítá dospět.

Druhou možností je Sebenenávist. Opravdu vytrvalý jedinec ji dokáže praktikovat až do úplného, hořkého konce a rozsápat svou osobní celistvost natolik, že ji již neobnoví. I to se stává. Mnohem běžnější je však přechod k nenávisti k ostatním. Sebenenávistí neobtěžujeme nikoho jiného a z jistého pohledu je mnohem přijatelnější, než agresivní destrukce ostatních. Je tomu však skutečně tak? Dá se to takto jednoduše obhájit? V žádném případě. Pokusím se to vysvětlit následovně:

Pokud nenávidíme sami sebe, z většinového pohledu tím nikomu (mimo sebe) neubližujeme. Toto tvrzení je však KARDINÁLNÍ LEŽ. Lidskou bytost přinutili uvěřit tomu, že má fyzické Hranice kde končí – a za nimi už jsou TI DRUZÍ. Ano, máme své Hranice, které je třeba ochraňovat a strážit. V celkovém pohledu na Lidstvo však musí bezpodmínečně odejít ona lež o tom, že jsme zde každý sám za sebe. Máme své osobní problémy, příběhy, hranice i životy. O tom zde nikdo nepolemizuje. Je však zvrácená lež prohlašovat, že u fyzických hranic naše působení i existence končí a tím se zbavit veškeré zodpovědnosti. Ano, v tomto případě má velký podíl vinny takzvané smytí hříchů Ježíše Krista z celého lidstva. O jeho osobě se zde nebudu více rozepisovat, důležité je pochopit tuto LEŽ.

Bylo nám řečeno, že Kristus svými skutky na sebe vzal hříchy celého lidstva a tím nás všechny vykoupil. Jednoduché, že? Od nynějška tedy můžeme dělat, co jen chceme. Stačí se vyzpovídat a vše je odpuštěno. Vraždit, krást, ubližovat. Stačí se kát a nic prý není neodpustitelné. OMYL. Za všechny své činy neseme plnou zodpovědnost a nikdo, opakuji nikdo, je za nás nemůže odčinit, ani navždy nést. Tato otázka je pro mne velice osobního charakteru, pro lepší pochopení uvedu vlastní příklad:

V jistém okamžiku své cesty jsem se cíleně vracel do minulosti a to za hranici nynější existence. To, co jsem viděl, se stát mohlo a nemuselo. Naše podvědomí je prostředníkem Duše a má svůj vlastní jazyk. Náš mozek jako takový je pouhým počítačem, co vidí a cítí je pro něj skutečné a porovnává to pouze se svou osobní databází. Má svou nezastupitelnou funkci, ale ve své podstatě opravdu není více, než pracujícím a kalkulujícím počítačem. Není sám o sobě v žádném případě schopen poznat Pravdu.

Tehdy, v jiné době i životě, jsem viděl útržkovitě sám sebe, jako člena Militia Christi. Celý příběh Křížových výprav byl lemován krví, zabíjením a utrpením. Byl jsem však ubezpečen, že já sám jsem čistý a nic z toho se mne netýká – všechny hříchy sejmul biskup. Zprvu jsem tehdy pochyboval, následně už nic z toho neřešil. Zvěrstva mnou páchaná jsem vnímal ve zcela přítomném okamžiku – nedá se to přirovnat ke sledování filmu. JÁ TAM BYL A KONAL. Žádný film, dokonalá realita se všemi detaily a prožitky v přítomném čase. Připomínám, že jazyk podvědomí je jiného charakteru, než ten náš, a mluví jinou řečí. Stát se to vůbec nemuselo, vlastně na autentičnosti ani příliš nezáleží. Důležitý byl prožitek – pro mozek čistá a stoprocentní Pravda. Ono pochopení bylo v té chvíli totálně zničující. Nebyl jsem na takto silný prožitek tehdy ještě připraven a trvalo velmi dlouho, než jsem ho dokázal vstřebat. Byl pro mne nutný a zásadní, ale ve svém zápalu jsem postupoval příliš rychle. Cítil jsem, že staré chyby musí být odkryty a napraveny co nejdříve a z nynějšího pohledu bych jednal opatrněji. Inu, čím více chyb natropíme, tím více se dá na nich naučit. Stavět se dá jedině na pevných základech – ostatní se vždy zbortí. Vrátím se však k tématu.

Pravda je taková, že ve své významové Prvopodstatě žádné JÁ neexistuje. A říkám to s veškerou zodpovědností z toho plynoucí. Základem všeho je TO, co každý popisuje jinak. Jisté je, že o TOM ve skutečnosti neví nic oni, ani JÁ. Mohu se TO pokusit poznat a popsat, ale má slova budou vždy prázdná. Dle mého si pro nyní stačí představit modelínu, ze které je vymodelován celý vesmír a vše v něm existující. Vše pochází z jedné hmoty a jedno působí na druhé. Bez výjimek. Pokud nenávidím sám sebe – způsobuji tím bolest všem ostatním – protože ve své Prvopodstatě jsem přímou součástí všeho ostatního. Máme své osobní Já, jinak bychom nedokázali jako samostatná lidská bytost jakkoli fungovat. Je důležité však současně vědět, že na základní úrovni nic takového není a nepodléhat Lži o úplné oddělenosti. Ničí nás to. Trpíme nepředstavitelná muka při pomyšlení, že nás nikdo nemiluje – že jsme odděleni od ostatních. To proto, že je to LEŽ. Nebezpečná, krutá Lež.

Možností je mnoho, řešení jediné: Navrátit se ke své Prvopodstatě.

Naše Duše ví, zná. Chápe, rozumí, miluje. Dokáže se rovněž rozčílit, a co je nejdůležitější, spálit na popel onen dům postavený ze Lžích. Představy o květinovém světě bez jakéhokoli násilí, ono populární (pro mne je populární již sprosté slovo) HATEFREE, je na hlavu postavená pravda. HATEFREE – VOLNÁ NENÁVIST. Není třeba rozebírat, odmítám jít jediný krok jejich směrem.

Co nám brání nechat naší Duši spálit onen Dům lží, který se proměnil v náš železobetonový Alcatraz?

STRACH.

Strach v každé své podobě nám nedovolí se osvobodit, jít dál, překonat, pochopit, vůbec se zabývat, byť jen položit otázku. Každý to víme. Každý to chápeme. Dobře. Proč s tím tedy ksakru nic neuděláme?! Proč necháme trhat naší Duši na kusy těmi zrůdami, které potkáváme dnes a denně?! Tak proč!

Odpovědí může býti mnoho. Máme nadání jednoduché věci natolik komplikovat a rozebírat, až ztratíme jakoukoli možnost dostat se k jasnému a ráznému závěru. Je to zcela běžný jev. Kolik lidí dnes ukazuje na problémy? Celé zástupy. Kolik však vystoupí a řekne ze svého vlastního životního přehledu Jasné, Jednoduché a především Pravdivé řešení? Kolik je těch, kteří ukáží skutečnou fungující cestu z čisté Lásky k bližnímu svému? Takovou, která již ze svého základu počítá s tím, že žák je pouze dočasným spolucestujícím a má nevýslovnou radost, když překoná svého učitele?

Rve mi srdce vidět, jak se ostatní trhají na kusy. Otec nahází veškerá svá životní selhání na svého syna – tak, jako to učinil jeho otec před ním. Matka nenávidí svou dceru za její nevinnost – když ona sama byla přeci tolikrát ponížena a zašlapána do země. A jedeme! Dáme si to znovu a znovu, aniž bychom cokoli z toho pochopili! Nikdo nevystoupí a nepřetne ten ocelový řetěz utrpení. Kdo se o něj jenom otře, ten ihned pocítí, že mu nebude dovoleno se ničím zabývat. Bude vyobcován – co nejhůře ponížen, aby se o nic podobného v žádném případě nepokoušel. Ano, realita je přesně taková. Chcete „milosrdně“ Lhát? Odpusťte, nemohu. Kdo jednou skutečně poznal svou Duši, tomu se hnusí už pouhá myšlenka. Kdo Ji nepoznal, ten je schopen naprosto čehokoli.

Na všechny problémy světa je jediná odpověď: Poznat svou Duši. Skrze ni získáme vše a o nic přitom nepřipravíme bližního svého. Jde to. Lze to uskutečnit a mimo dočasného vedení – ukázání směru – k tomu nic nepotřebujeme. Pokud se rozhodneme, jeho síla je schopna převálcovat všechny překážky setrvačností plně naložené lokomotivy. Kdo se odváží, získá na svou stranu spojence, který rozmetá na kusy každou životní nástrahu. Postaví ho na nohy pokaždé, když je dobit realitou držkou k zemi a ryje dále nosem v zemi neschopen se sám postavit. Lidstvo vymyslelo mnoho zbraní a manipulativních technik k jejímu potlačení. Ve své podstatě jsou proti ní však všechny směšné. Jakmile Ji poznáte – pochopíte.

Jako vše má však Pravda svou cenu – celý Váš svět Lží a Klamů o sobě i o něm – nic z toho nedokáže přežít ve světle Pravdy.

Mým nejšťastnějším dnem zde na Zemi by byl ten, kdy by již nebylo nikoho, kdo by potřeboval mé rady. Naše problémy by se tím staly pouhou nádhernou hrou – hádankou k vyřešení.

(A já sám se naučil každý den vždy a stále řídit svou Duší. Je toho stále velmi mnoho, čemu ani za mák nerozumím a s čím si nevím rady. Nejsem o nic víc, než Vy všichni ostatní.)

Aleš Votava

prevzaté: http://www.prvopodstata.com